Úplněk 14-15
19. června 2010 v 21:56 | Marie Zámeček
|
Povídky jak mé tak ty vaše
14. kapitola: Vlci
Nijak rychle jsem neběžel, když mě do nosu udeřil zápach kouře. Zastavil jsem se, abych se ujistil, že to není táborový oheň, u kterého jsou lidé. Ten zápach byl však až příliž štiplavý a pronikavý, bylo to jako spálené maso. Běžel jsem pomalu( lidskou rychlostí) dál a sledoval okolí, jestli nespatřím zdroj onoho zápachu. Zdálo se, že mířím přímo k němu. Když jsem si to uvědomyl, vzpoměl jsem si na něco, co mi říkala Claire. Zlikvidovali zbytky upíra tak, že je spálili! Zarazil jsem se, že by tam právě hořel někdo z nich? Ale proč? Rázem jsem si však vzpoměl na výbušnou náladu některých z nich a tak mi bylo jasné, jak to zkončilo.
Běžel jsem lidskou rychlostí po stopě ostatních a poslouchal zvuky okolo mě. Byla to směsice šustění listí, zpěvu ptáků alámání malinkých větviček, ktré pod mou vahou praskali. Užíval jsem si ty zvuky.
Najednou jsem však zaslechl jiné zvuky, byly dunivé a rychle se blížili a bylo jich několik. Zastavil jsem se a zaposlouchal se do nich, nejdřív jsem si myslel, že to jsou ostatní, protože se blížili téměř ze stejného směru, jako byla stopa, ale při bližším poslouchání jsem si tím už tak jist nebyl. Zdálo se, že to jsou zvuky tlap! Že by to byly medvědi? Ne to není možné! Hlavou se mi honili různorodé představi a já si už říkal, že se z nich asi zblázním. Nakonec jsem se rozhodl zůstat na místě a čekat.
Netrvalo dlouho a já konečně spatřil původce těch zvuků.
Byly to vlci. Tedy vypadali jako vlci, ale byli velcí jako býk nebo gryzli. Nehnul jsem se z místa a zíral na ty tvory. Jakmile mě uviděli, zastavili se. Bylo jich celkem pět. Dva z nich, světle hnědý a černý si vyměnily krátce pohledy a pak všichni jako na povel na mě začali vrčet.
Kdyby to byli obyčejní vlci, tak bych se tomu jen zasmál, ale u nich jsem měl divný neblahý pocit.
Díky své schopnosti jsem cítil, že mě chtějí zabít, na tom nebylo nic neobviklého, to by mi bylo jasné i z jejich vrčení. Ale já z nich ucítil ještě něco.
Bylo to něco jako ochranitelský pud, něco chránili a nechtěli abych já tomu ublížil. Je to smečka a možná chrání své teritorium a své mladé, napadlo mě.
Ti dva vlci si opět vyměnili pohledy a já cítil, že mě chtějí obklíčit. To co jsem udělal pak bylo i pro mě tak bláznivé, že ani nevím, proč jsem to udělal.
,,Klid,... nechci vám ublížit." konejšil jsem je tichým hlasem.
Vlci zbystřili.
,,Jenom tudy proběhnu a zase zmizím." pokračoval jsem.
Ten černý přečlápl z nohy na nohu a vyryl tak do země pořádnou rýhu.Propaloval mě nenávistným pohledem a ještě víc měl chuť mě roztrhat na kosíčky. Z jeho pocitů by se mi téměř podlamovala kolena, jak ny mě útočili.
,,Hodný vlci, co byste se mnou dělali, já vám stejně chutnat nebudu." snažil jsem se je dál obměkčit. Ani nevím, proč jsem na ně vlastně mluvil, byly to přece zvířata, obrovská, ale pořát ještě zvířata.
,,Proč si tu s váma vlasně povídám?" řekl jsem si pro sebe nahlas.
Černý vlk na mě nelítostně a zuřivě zavrčel a ke mně najednou dolehl pocit smýsený se vzpomínkou.
Vlci pobýhali po lese a trhali na kousky upíry, které pak házeli do připravených ohňů. Všichni vlci si oddechli, když se jim podařillo zničit i posledního upíra a teď se spokojeně vraceli domů.
Po tomhle jsem se nezmohl na nic a jen na ně vyjeveně zíral. Černý ke ně popošel o jeden krůček a já přímo cítil jak v duchu jásá nad tím, že se brzy přidám k těm zapáleným hranicím, které dohořívali tam vzadu za ním.
,,Jak ste je dokázali zabít?" zašeptal jsem vyděšeně.
Černý přestal vrčet a místo toho vytvořil svou tlamou něco, co vzdáleně připomínalo výsměšný úšklebek.Vysmívá se mi?
Dál jsem už nic neřešil, upíří rychlostí, jsem se otočil a běžel pryč.
Ti vlci však byli rychlí, až příliž rychlí. Kličkoval jsem mezi stromy a snažil jsem se jim uniknout a zmást, ale bylo to, jako by se na mě domlouvali.
Že mě nahánějí jsem pochopil, až ve chvíli, kdy se předemnou rozprostřelo prostranství poseté dohořívajícími ohni.Všude kolem se nesl pach spálených těl smýsený s pachy mě známých upírů.
Takže tady je můj konec! Zemřu v jednom z těch ohňů?
15. kapitola: Chycený
Je to jasný, ale bez boje se nevzdám! Zastavil jsem se v půli mezi vlky a ohni. Jeden z nich po mě skočil, ale naštěstí nepočítal s mojí reakcí. Nezaůtočil jsem na něj, ale ladně se mu vyhnul a tak silou setrvačnosti se místo do mě, tak zaryl čumákem do země. Ostatní na sebe nenechali dlouho řekat a všichni najednou se na mě vrhli. Odrážel jsem je pěstmi a kopanci, ale ti vlci se nenechali jen tak odbít.
Naštěstí nebyli tak nezničitelní jako já, to jsem zjistil už na začátku, když jsem cítil krev prvního vlka. Bohužel sotva jsem jí ucíti, tak se zase začala strácet, u ostatních tomu taky tak bylo. Zranil jsem je a pár vteřin na to se jim rány znovu zacelili.
Kdybych bojoval s jedním nebo dvěma, tak bych je možná zvládnul, ale takhle jsem mohl jen ustupovat.
Stále víc mě tlačili k ohňům, už nebylo kam utéct.
Domlouvali se na mě, to jsem věděl i bez mého daru, teď chtěli vše ukončit. Všichni na mě najednou skočili a doslova mě pohřbili pod svími těli, kdybych byl teď člověk, tak bych byl na placku, ale takhle jsem se jen nemohl hnout.
Jeden z vlků zavil. Bylo to volání. Podle toho, co si mysleli, jsem usoudil, že vlastně ani neví, jestli mě mají zabít, nepočítali s tím, že mě tu objeví. Nevadilo by jim, kdybych nebyl, ale na druchou stranu mě nechtěli popravit.
Sakra, oni snad mají se mnou ještě i slitování! Počkat, sou to přece zvířata... nebo ne? Chovají se takhle zvířata?
Zase byl mezi nimi rozruch, někdo navrhnul mě roztrhat a po kusech naházet do ohně. Mezi ostatními to vyvolalo silné kladné emoce a ve mně se svíralo mé mrtvé srdce.
Proč se tohle muselo stát teď? Konečně mám plán, jak se vrátit k Jimimu aniž bych byl pro něj nebezpečný a teď tohle. Roztrhaný bandou vlků, kteří žijí pro to, aby zabíjeli takové jako jsem já. Možná to tak je lepší, možná si nezasložím žít, nejsem už človět a už jsem i pár lidí zabil. Neměl bych jim tedy zazlívat, že chtějí zprovodit ze světa vraha jako jsem já. Ostatně smrt svoují matky mám taky na svědomí, kdybych ho tehby zastavil, tak by mohla ještě žít. Tak teď je čas na mě.
Nevím jak dlouho jsme tam tak byly, připadalo mi to jako hodiny. Pak jsem slyšel rychle se blížící kroky. Byl to ten, koho volali, podle jejich pocitů k nim nepatřil, ale bojoval s nimi. Měl rozhodnout, co se mnou.
Jak se blížil slyšel jsem, že není sám, byly nejméně tři. Nejdřív jsem si myslel, že jsou to další vlci, ale to se ukázalo jako omyl jakmile zastavili pár metrů od nás.
I pod tou kopou chlupatých těl jsem slyšel našlapování chodidel.
,,Kopa chlupáčů,... to se jen tak nevidí."zasmál se nějaký muž. Byl to jeden z těch tří.
,,V pořádku... Emme chytneš ho, jakmile slezou." řekl jiný.
Sotva to dořekl, cítil jsem, jak ze mě rychle slézají. Využil jsem toho a chtěl utéct, ale v zápětí jsem se ocitl v sevření, z kterého nebylo úniku.
,,Kampak bys chtěl?"smál se ten, který mě držel.
Snažil jsem se mu vyvléknout, ale marně, i když jsem byl teď silný, na něj to nestačilo. Držel mě v železném sevření a celou dobu se hlasitě smál. Takovou sílu mohl mít jen upít, sotva jsem si to uvědomil, otošil jsem se a pohlédl do tváře od ucha k uchu tlemícího se upíra. Podíval jsem se před sebe a tam stáli další, blovdák s blondýnou taky oba upíři.
Ten kluk se na mě tak divně díval, bylo mi to až nepříjemný.
Počkat! Kde sou ty vlci! Hrklo ve mně. Podíval jsem se stranou a tam si klihně posedávali a pozorovali nás. Střelil jsem nechápavý pohled na toho blonďáka a pak zase na vlky.
Vlci se o mě už dál nezajímali, jen se těšili na nadcházející představení, kde mě tihle tři roztrhají na kusi a spálí. Cože? Takže tohle byli ti další, které si na mě přivolali? Teď už jsem nerozuměl ničemu. Tihle vlci pracují spolu s upíry a přitom upíry nesnáší a zabíjejí je, to nedává žádný smysl.
Ten kluk mě stále ještě sledoval, ale nezdálo se, že by se chystal něco udělat. Blondýnka vedle něj však byla očividně jiného názoru, nakrčila se a připravovala se na mě skočit. Plánovala si jak mi utrhne hlavu a tu odhodí do ohně, živě si přitom vybavovala, jak tohle už udělala jen před pár hodinami s ostatními novorozenými, kteří sem přišly a zaútočili na ně. Myslela na to, že musí ochránit rodinu.
Ten hromotluk za mnou měl v hlavě jen samé blbosti a mezi tím vším se mu stále dokola objevoval strach o tu blondýnku, chránil ji. Tak počkat! Kam sem se to k sakru dostal, oni je zabili v sebeobraně?
,,Počkej!" zavelel najednou blonďák a blondýna se na něj nechápavě podívala.
V něm jsem se nemohl vyznat vůbec, jako by se v něm odráželi všechny pocity ostatních. Právě teď mě propaloval nenávilstným pohledem, začal se v něm stupňovat vstek. Myslí se mě snažil přinuti, abych se nebránil, snařil se mivnuti svou vůli a očividně to na mě nemělo žádný účinak a to ho štvalo.
,,No tak co s ním mám dělat,... už mě to začíná nudit." postěžoval si ten za mnou.
Blonďák se zatím k žádné odpovědi neměl, tak jsem to chtěl zkusit já.
,,Hele nechtěl sem vstouput na vaše území." začal jsem.
Vlci se tomu v duchu smáli.
,,Nebudu nijak ohrožovat vaši rodinu." pohléhl jsem na blondýnku, která mi věnovala nevěřícný pohled.
Vlci se přestali smát a jen sarkasticky řekli, že upíří rodinu ohrožovat nebudu, ale jejich rodiny a rodiny lidí, které chrání.
Opět jsem krátce pohlédl k vlkům. Ten černý už mezi nimi nebyl a nebylo ho ani nikde vidět.
,,Nechtěl jsem ani nijak napadnout vaše vlky, ale narazil jsem na ně a oni na na mě hned pustili."řekl jsem.
Vlci zbistřili, když slyšeli jak jsem řekl vaše vlky a nenávistně nadávali, že nejsou žádní pijavišší pejsánci, a že kdyby nebyla smlouva, tak by je taky zlikvidovali.
,,Ti vlci vás neposlouchají?" bylo to tak absurdní, že jsem to prostě musel říct nahlas. Myslel jsem, že to jsou něco jako sluhové těch upírů a oni jsou to jen dočasní spojenci.
,,Ale stejně s váma bojovali."vydechl jsem.
,,Nebyl jsi tu, tvůj pach je tu čerstvý,... takže jak to můžeš vědět?" zeptal se blonďák.
,,Ti vlci to říkali a navíc sem si to přečetl z vašich myslí a vzpomínek." sotva jsem to vyslovil, tak ve mně zamrazilo, proč jsem to říkal? Nikomu jsem to nikdy neřekl a teď to tu klikně vykládám na počkání.
,,Čteš myšlenky?" zeptal se obezřetně blonďák a přitom si mě zvláštně prohlížel.
ZDRAVIM
18. června 2010 v 22:37 | J.K.E-Uden
ahoj lidičky páč pracuju tak nestíham dát svuj blog do pucu což je věc která mě fakt štve ale po FF-ku budu mít celej tejden ještě něco jako volno a tak se mu pověnuju a zapracuju na povídkách a informačních teytech jinak umění zdar
PS:plís vyplňte přilolženou anketu k tomuhle článku, tekstu, správě?......... nebo jak tomu chcete povídat
Úplněk 11-13
16. června 2010 v 21:55 | Marie Zámeček
|
Povídky jak mé tak ty vaše
11 kapitola:Červená halenka
Dostat se po zavírací době do obchodního domu nebyl pro nás žádný problém.Zamířily jsme rovnou do oddělení s pánským a dámským oblečením.Claire si nejdřív nemohla vybrat mezi modrou halenkou,značkovým béžovým tryčkem a fialovou blůzkou,nakonec si vzala všechno a navrch k tomu přidala několikatery kalhoty,ještě pár svršků, bot a nějakou tu bižuterii.Její komínek oblečení byl nakonec skoro půlmetrový,ale to jí očividně nevadilo,naopak,jsem viděl,jak pokukuje ještě po dalších kusech oblečení.Já si vzal několik tryček,ani nevím jestli značkových nebo ne,troje džíny a jedny adydasky.V obchďáku jsme zůstali téměř do rána a vyplížili se ven těsně před raní směnou.Vrátily jsme se na zahradu a pečlivě tam schovaly naši kořist,nechtěli jsme totiž,aby nám ji hned zabavily závistivý rudoocí kolegové.Tento den jsme ztrávily především venku,studováním našich schopností,celé hodiny jsme se bavily drcením kamínků na prach,byly jsme jako malé děti,které právě objevily novou hru.O mé schopnosti cítit její pocity a tužby jsem jí nic neřekl.Večer a celou následnou noc jsme byly s ostatními,hráli nějakou deskovou hru,ani nevím jakou,protože většinou od ní odbíhali,aby zahnaly posmívající se diváky.Nakonec se strhla menší bitka,která zavinila stržení jedné části zdi a zničení pár kusů nábytku.Stejně rychle jak se bitka strhla,tak i ustala a to jediným slůvkem rozzuřeného Rileyho:,,Dost!,,
Stoupl si doprostřed místnosti a každého z nás si měžil pohledem.,,Zavolejte sem zbytek,chci vám něco říct.,,pronesl s neskrývaným vůdcovským tónem.Nikdo netušil co nám chce.Cítil jsem kolem sebe nervozitu a napětí,ale také nadšení,někdo v mé blízkosti byl celý nedočkavý ze zřejmě blížící se výzvy.Rozhlédl jsem se nenápadně kolem sebe.Claire to být nemohla,z ní jsem cítil jem zvědavost.Otočil jsem se a střetl se právě s pohledem černovlasého mladíka.Nebylo žádných pochyb,že právě z něj vyzařovalo to nadšení a dychtivost po něčem novém a neznámém.Claire si všimla,že se dívám kamsi za sebe a také se tím směrem otořila,právě včas aby se mu podívala do očí.Jakmile se jejich pohledy střetli,ucítil jsem v Claire něco zvláštního,rozhodovala se a všiml jsem si,že se několikrát podívala mím směrem,ale hned se zase podívala na něj.Tato chvilka mohla trvat maximálně dvě vteřiny a Claire se rozhodla.Nemusel jsem se na ní ani podívat,abych věděl jak,můj dar mi v tom hodně pomáhal.Už netoužila po mě,ale po onom černovlasém nováčkovy.Byl tu nejkradší dobu,Riley ho přivedl teprve před pár hodinami.Claire se ani neobtěžovala mi to vysvětlovat a rovnou se vydala k tomu novému přírůstku,byla jím doslova hypnotyzována a nevnímala okolí.On si jí také všimnul a zvědavě si jí prohlížel,vyzařovala z něj nejistota a trochu i strach.
Ani jednou se po mě neohléhla,její mysl zcela zaplňoval ten nováček.Neznal jsem jí sice tak dloudo,ale stejně mě to uvnitř ranilo,myslel jsem si,že mě má opravdu alespoň trochu ráda,...ne,...přitahoval jsem jí jen tím,že jsem byl mladý a nezkušený.Soustředil jsem se na ní.Vymýšlela,co by se tomu černovlasému mohlo líbyt a už teď přemýšlela jak ho zbalit.Bylo my z toho špatně a měl jsem zlost.Na venek jsem se sice tvářil vyrovnaně a klidně,ale uvnitř jsem byl vraždící bestie.Pokud by mě teď někdo jen slabě vyprovokoval,myslím,že bych ho v mém stavu napadl a roztrhal na kusy.
Nálada v celé místnosti houstla a nabývala na intenzitě spolu s přibívajícím počtem upírů.Z každého sálala touha po zabíjení a krvy,být v jejich blízkosti a cítit jejich touhy a potřeby,bylo nesnesitelné.Přestal jsem dýchat v naději,že tak zaženu tu touhu po krvy,kterou jsem všude kolem sebe cítil,ale ukázalo se,že to nepomáhá.
Malá místnost,kde jsme se nacházeli se běhe pár vteřin naplnila a Riley začal:,,Jsem rád,že jste se tu tak rychle sešly...tak to nebudu zdržovat a půjdu rovnou k věci."Vnímal jsem ho jen napůl.Claire se dál tetelila kolem toho vového kluka a na mě zjevně už úplně zapoměla,měl jsem sto chutí ho rostrhat na kusy,ale ty pocity tady kolem mě byly tak silné,že jsem měl co dělat,abych se z nich nezbláznil.Tak jsem tam jen bez hnutí stál a snažil se udržet svou mysl jasnou.
,,Takže mě taktrochu...napadla malá hra."pochytil jsem zase útržky z Rileyho promluvy.
No výborně!Zanadával jsem si v duchu,protože jsem cítil od Claire a toho kluka vášnivé vlny.Nenápadně jsem se na ně koutkem oka podíval.Políbila ho a jemu se to očividně líbilo a pátral pohledem po místnosti.Soustředil jsem se na něj.Chtěl se s ní líbat a mít jí jen pro sebe,ale nelíbilo se mu,že je tu kolem tolik lidí.Postupně se neslišně posouvaly k vysklenému oknu.Tak teď už toho na mě bylo příliž!
Vyrazil jsem ke dveřím a vysloužil si tak několik opravdu vražedných pohledů,ale nebral jsem na ně ohled a snažil se dostat jen co nejrychleji odtud.Naschvál jsem přitom zamížil opačným směrem,kterým souběžně se mnou vyběhli i Claire a ten kluk.Nevím co bych dělal,kdych se s nimi setkal,nevim jestli bych se udržel a oba nezabil.Neběžel jsem daleko a po pár minutách se zastavil,ne vyčrpáním,ale uvědoměním si bezvýznamnosti svého činnu.Kam to vlastně chci jít?Domů se přece vrátit nemůžu.Zavřel jsem oči a snažil se si vše urovnat.Postupně to ze mě začalo opadávat a já cítil smíření,Claire jsem sice ještě neodpustil a stále jsem měl chuť toho kluka roztrhat,ale už to nebylo tak hrozné.
Otevřel jsem oči a rozhléhl se kolem sebe,stál jsem na kraji útesu,dole podemnou narážely ohlušující metrové vlny na skálu a nademnou poletovaly racci.Nabral jsem do plyc kyslík a užíval si tu samotu a ,,klid".
Dlouho jsem tu nezůstal a pomalu se vracel zpět do ,,upířího sídla".Můj návrat nikdo ani nezaregistroval,protože se všichni seskupily v neprostupném houfu kolem Rileyho.Opřel jsem se jedním ramenem o rám dveří a pozoroval tu bandu hladových psů.Postupně se začaly rozestupovat a já vyděl střed jejich zájmu,byla to červená jemná látka.Riley jí zvedl do vzduchu,byla to dívčí halenka,několikrát s ní ratřepal nad hlavou a mě v tu ránu udeřila do nosu neskutečně sladká a lákavá vůně,zcela mě pohltila,její aroma bylo opojné,až k zbláznění a mě se z toho téměř točila hlava.
,,Takže je toho,...kdo ji vystopuje."řekl Riley a mezi ostatními vypukl jásot a nadšení,všichni se těšily.Cítil jsem z nich chuť,...chuť na krev.Ty pocity byly všude kolem mě a já už ani nevěděl jestli se jedná o mé pocity nebo jejich.
Všichni do jednoho jsme vyběhli ven a začaly větřit po okolí.
12 kapitola:Odchod
Vlastně jsem se k nim přidal jen proto,že mě strhlo jejich nadšení a touha po lovu.Propátrávali jsme město i jeho okolí,ale nikde jsme nenarazili na zdroj té opojné vůně.Několikrát jsme skrz na skrz prošli celím městem,ale nic po vákavě vonícím člověku ani památky.
Uběhlo několik dní a pár z nás začalo být netrpělivích.cítil jsem,že co nevidět se zde strhne velká rvačka,tak jsem se preventivně všech stranil,netoužil jsem být první na ráně.Riley si naštěstí jejich netrpělivosti včas všiml a po necelých čtyřech dnech od vyhlášení lovu nám trochu napověděl,jakým směrem tu osobu hledat.Nebyla z města,takže se náš okruh podstatně rozšířil.Ne,že by nám to vadilo,ba naopak,takhle jsme si aspoň užili i mimo město.Běželi jsme podél silnice na západ,ani jsme se příliž nezastavovali...jen na ,,jídlo".
Po celou dobu jsem se snažil,jak to jen šlo,vyhnout hlavně dvěma osobám, Claire a jejímu novému mazlíčkovi. Nevím co bych udělal kdyby byli poblíž a jí z nich cítil tu touhu.
Cestou jsem měl dost času na přemýšlení,hlavně jsem uvažoval nad tím,co tu vlastně dělám.Byl jsem právě s jedním klukem na lovu,ani nevím jak se jmenoval,bylo mi to v celku jedno a on se o mně taky příliž nezajímal.Vrhli jsme se na dva houbaře,kteří měli tu smůlu,že se nám připletli do cesty.Jakmile jsme skončili,tak jsme chtěli hned běžet za ostatními,ale já se zdržel a nevšiml si,že ten kluk už je dávno pryč.
Díval jsem se do skelného pohledu toho mrtvého muže přede mnou a najednou si plně uvědomyl co tu vlastně dělám.Když jsem se krmil,tak jsem nad tím nikdy nepřemýšlel,ale jakmile jsem skončil a viděl tu skázu,kterou jsem způsobil,tak jsem se začal sám sobě hnusit.Padl jsem na kolena a tvář skryl do dlaní,kdybych mohl nejspíš bych plakal,ale z mích očí už neviteče ani jedna slzička,teď už nikdy.Opět jsem se podíval na toho muže,mohlo mu bít kolem čtyřicítky,měl na sobě kostkovanou,teplou bundu s nápisem,tmavě modré lehce obnošené ryfle a zablácené gumovky.Byl to takový ten tatínkovský tip,ne jako byl můj otec,ale opravdový starostlivý.Dokázal bych si ho živě představit,jak kolem něj pobíká kopa veselých dětí a křičí na něj ,,tati".Zavrtěl jsem hlavou a snažil se vypudit tyto myšlenky,ale nešlo to.
Opět jsem složil hlavu do dlaní.I kdyby byly mé představy správné a on měl milující rodinu s kupou dětí a byl dobrým otcem i manželem,tak to vše není nic platné,protože už je mrtvý.Seděl jsem tam několik hodin a utápěl se v pocitu viny nad jeho smrtí.Vím,že je to hloupé,ale když jsem byl pokaždé s někým na lovu,tak mě pohltila vždy touha toho druhého po krvy a já přestával mít kontrolu nad sebou.Až bylo teprve po všem,tak jsem byl opět pánem svého těla.Ale tentokrát jsem od své oběti neodešel a nenechal jí tu ležet,nechtěl jsem,aby ho tu našli,vím že by se ostatním mé chování nejspíše nelíbilo,ale vzal jsem toho ubožáka a odnesl ho hloubž do lesa.Mezi statnými staletými smrky jsem mu rukama vykopal hrob a zasypal jeho tělo vlhkou studenou hlínou.Ještě chvíli jsem tam stál nad jeho hrobem a v duchu se snažil najít nějaké opodstatnění jeho smrti,smysl proč musel zemřít,ale na nic jsem nepřišel,snad jen na jedno...aby ukojil na čas moji nekonečnou spalující žízeň.
Už jsem to tu nevydržel,musel jsem odsud pryč,rozeběhl jsem se směrem,kterým běželi ostatní,byl jsem dost pozadu,ale brzy jsem narazil na jejich stopu a tak jsem je následoval.
Dny ubíhaly a já je ještě stále nedostihl,nechtěl jsem je dohonit.Že běžím správným směrem jsem věděl podle jejich pachu,byl ještě stále ve vzduchu a jasně mi určoval směr.Zase uběhlo několik dní a já bez přestávky běžel za nimi,ani jednou jsem se nezastavil,nepotřeboval jsem odpočinek.Problém byl však v něčem jiném,mé tělo nepotřebovalo odpočinek,ale krev.
Už několik dní jsem se uvnitř pral sám se sebou a snažil se potlačit tu bestii,která spalovala mé hrdlo.Věděl jsem,že kdybych teď narazil na člověka,tak by ten dotyčný neměl sebemenší šanci.Byl jsem sám,takže jsem se nemusel prát ještě s potřebami jiného upíra,ale i tak jsem měl co dělat,abych si udtřel jasnou mysl.
Přeskakoval jsem přávě přez malou říčku,když mě do nosu uhodila sladká krvavá vůně.
13 kapitola:Krev
Cítil jsem tu lahodnou vůni na jazyku, byla opojná, sladká a volala mě. Zastavil jsem se. Uvnitř v mé hlavě se hádali dva hlasy, jeden mě stále nabádal, abych šel za tou nádhernou vůní. Druhý hlas mi stále dokola připomýnal, že právě to bych neměl dělat, měl bych běžět dál a vyhýbat se všem lidem. Každá buňka v mém těle mě táhla za tou omamnou vůní, přestal jsem dýchat, ale ani to nepomohlo, protože se mi v mysli ta vůně opět vybavila. Vedl jsem boj sám se sebou, bohužel s přibývajícími vteřinami vyhrávala ta má část, která prařila po krvy, mé tělo začaly postupně ovládat instinkty lovce a já se tomu už nadále nedokázal bránit.
Rozběhl jsem se za tou vůní a opět dovolil plycím nasát ten omamný pach. Neběžel jsem dlouho a ani neopustil les, vlastně jsem se dostal hlouběji než jsem byl původně. V duchu jsem si říkal, jaký blázen by chodil tak hluboko do lesa. Už jsem blízko někde před sebou mezi stromi slyším jak se něco těžkého posouvá po zemi, krev je tu cítit všude. Ledním skokem jsem se dostal až k místu kde byla má oběť.
Vyděšeně na mě upírala svůj pohled. Byla zraněná, z boku jí vysel cár stržené kůže, zřejmě to způsobilo nějaké zvíře. Dobelhala se až sem a teď už byla na konci svých sil. Strachy se ani nehla, dívala se mi do očí.
Nějak mi nedocházelo, že tohle je má oběť. Na chvilku jsem si dokocne myslel, že jsem se spletl, protože jsem si celou dobu myslel, že jsem na stopě šlověku, ale zatím to byla zraněná srna.
Opět jsem nasál do plyc vzduch prosicený její krvý a moje hrdlo se bolestně stáhlo. Ta žízeň byla nesnesitelná.
,,Na co tu vlastně čekám?" řekl jsem si v duchu a zakosl se do krku té srnky.
Pil jsem, vlastně hltal tu lahodnou tekutinu, nebyla tak nádherně sladká jako lidská krev, ale utišila částečně to pálení v krku. Jakmile jsem zkončil, s pocitem úlevy jsem vstal a chtěl hned pokračovat v cestě, když jsem si něco uvědomyl.
Nemusel bych se živit lidskou krví! Stačilo by, abych se jí naučil odolávat a místo toho pil krev zvířecí! Ano, proč mě to jenom nenapadlo hled! V buchu jsem si nadával ho hlupáka,že mě něco takového mohlo napadnout už mnohem dřív, nemusel bych se potom tolik trápit s tím, že už se nikdy nebudu moct vrátit k Jimimu. Až bych si byl jistý, že se mu v mé blízkosti nic nestane, tak bych za ním mohl jít a ... co mu řeknu? Jak mu vysvětlím, kde jsem celou tu dobu byl a hlavně co řekne, až uvidí moje rudé oči?
Opět jsem nevěděl co dál.
Budu bojovat!
Ano, to je to, co je správné a to také udělám, naučím se odolat lidské krvy. Hlavní je, že jsem přišel na způsob jak nezabíjet lidi a přitom uhasit tu spalující žízeň.
Jediná srna mě však zcela nenasitola, tak jsem se vydal na lov další. Používal jsem k tomu hlavně můj upíří sluch a vynikající čich. Asi po půl hodině jsem konečně narazil na pach připomínající tu srnku, jen v něm nebyla tolik cítit krev. Pustil jsem se po stopě a během pár minut objevil celé stádo nic netušících se pasoucích jelenů.
Musel jsem skolit dva než jsem s jistotou mohl říct, že jsem zahnal žízeň, která byla po té první krvácející srně jen trochu zalitá, než uhasená.
Tak a co dál? Měl bych se asi vrátit za ostatními, přeci jenom se mi nechce zůstávat sám, ne že bych se bál, ale stejně nemám kam jít. Vrátil jsem se k místu, kde jsem sešel z jejich stopy dal se opět do běhu za jejich pachovou stopou. Už měli značný náskok, ale já nechvátal, beztak se mi nechtělo být přitom, až budou hodovat jejich odměnu, kdybych v tu chvýli cítil to co oni, ještě by mě to stáhlo a můj plán živit se zvířecí krví by byl v tahu. Raději počkám, až skončí a budou plní krve.
Stopa, po které jsem běžel byla už několik hodin stará, když jsem si poblíž všiml něčeho neobviklého, zastavil jsem, abych si to mohl lépe prohlédnout.
Nevím proč to upoutalo moji pozornost, většinou si takových věcí nevšímám, ale tohle bylo něčím zvláštní.
Byl to otist tlapy v hlíně. Tohle by nebylo tak neobviklé, ale tenhle otist vypadal, jako od psa nebo vlka s tím rozdílem, že tohle zvíže by podle otisku muselo být velké jako medvěd. První, co mě napadlo bylo, že tohle je medvědí stopa a já se jen spletl, ale cosi mi napovídalo, že tomu tak není. Nabral jsem vzduch do plyc.
To zvíře směřovalo přesně napříč kudy běželi novorození a podle čerstvého pachu, který byl až k nevydržení tudy běželo před chvílí. Raději jsem to nechal být a vydal se opět na cestu.
Úplněk 9-10
30. května 2010 v 21:53 | Marie Zámeček
|
Povídky jak mé tak ty vaše
9 kapitola:Sídlo
Emily:
Když jsem se probudila do mého nového života jako upír,nemohla jsem tomu zprvu uvěřit a stále jsem čekala že se každým okamžikem probudím,ale jak minuty a hodiny ubíjeli poznala jsem,že přeci jen nesním,ale že se jedná o realitu.
Asi nejtěžší pro mě bylo překonat tento prvotní šok.Hned na začátku se mě ujala Claire,do upířího života se probrala jen o pár týdnů dřív a tak mě teochu pomáhala se zorientovat.Docela jsme se zblížily a já ji začala lépe poznávat.Brzy jsme o sobě věděli téměř vše.
Když pživedl Riley nového upíra,vždy se kolem něj motala a různě ho sváděla,byla tím celá posedlá.Jakmile se objevil někdo nový,tak nechala všeho být a šla k němu.U prvních dvou jsem se to ještě snažila přehlížet,ale s přibívajícím časem a počtem vystřídaných mladíků už mě to celkem štvalo.Pár klukům to určitě zlomilo jejich netlukoucí srdce.
Když takhle poslala k vodě Josche,tak se strhla taková rvačka mezi ním a jejím novým nápadníkem,že to ostatní nevidrželi a připojili se k nim.Nakonec chudáka Josche roztrhali na kousky.Bylo mi ho upřímně líto,byl opravdu milý.
Dnes jsem byla s Claire ve starém sídle,Riley chtěl nějakému nováčkovy ukázat několik už zkušenějších upírů.Procházeli jsme se chodbami,Riley šel kousek přednámi.Byly jsme u toho nového s Rileym jako první,byl opravdu pohledný,kaštanové rozcuchané vlasy,husté obočí a slabě ostré rysy tváře dokonale ladily s jeho bledou pokožkou a rudýma očima.Sotva jsem na něj pohlédla,hned jsem věděla,že se stane Claiřinou další obětí,v duchu jsem jí trhala na kousky.
Riley nám rychle řěkl,aby jsme odešly,měl ve vedlejší místnosti připravený dárek pro nového příchozího,ulovil ho před pár minutami a omráčeného ho tam odnesl.Poslední dobou to tak dělal,že právě probuzeným hned přinesl potravu,lépe se s nimi pak jednalo.Jak jsme se vzdalovaly od Rileyho pokukovala jsem po Claire,měla na tváři zase ten její,,ten je můj,,výraz.Upřímě doufám,že už s tím konečně přestane a tenhle bude poslední.
Gustav:
Jejich sídlo se nacházelo v napůl zchátralé dvoupatrové budově.Dříve nejspíše sloužila jako školka,na oknech byly ješte nalepené dětské samolepky a všude se váleli hračky.Ale na všem ležela asi centimetr tlustá vrstva prachu a ve vzduchu vysel pach plísně,tlejícího dřeva,kanalizace a...kouře a smrti.
Upíři,kteří nás tam přivítaly nebyly z nového přírůstku tak nadšení,pro ně jsem byl jen další příživník.Jeden se na mě díval bez přestání asi dvě hodiny zlostným pohleden a očima mě spaloval na popel.Bylo to zvláštní,ale přesně jsem věděl,co by chtěl se mnou udělat a vůbec se mi to nelíbylo.Nakonec už jsem to nevydržel a vyběhl jsem ven na čerstvý vzduch.Zašel jsem mezi stromy a jen tak se bezcílně toulal.
Za nějakou dobu tam za mnou přišla Claire,mlčky si stoupla vedle mě a pozorovala se mnou zarostlou zahradu.S ní to bylo příjemné,milé,necítil jsem v její přítomnosti žádné chutě zabíjení a vraždění a to mě uklidňovalo.
,,Na co teď myslíš?,,zašeptala tak,abych to mohl slyšet jen já.
,,Ani nevím...nad spoustou věcí...a nad ničím.,,,přiznal jsem.
,,Já myslím na to,co bude potom,...víš už nějakou dobu se tu šušká,že už brzy někam vyrazíme,ale nikdo neví proč,ani kam.,,její hlas zněl vystrašeně,nehodil se k ní.
,,Myslel jsem,že tu všichni držíte pořád spolu?,,
,,To se ti jenom zdá...dost to tu skřípe,víš před pár dny se tu dokonce dva dost ošklivě poprali,no a...,,zněla sklesle.
,,A?,,co by se jim tak mohlo stát?Když jsem byl uvnitř viděl jsem jednu drobnou holku jak si krátí chvilku tak,že drtila v dlaních železné nosné podpěry.Při té vzpomínce bymi běhala husí kůže po zádech(kdyby to šlo).
,,Na stranu toho prvního se přidal ještě jeden...a toho druhýho roztrhali na cucky...a ty pak spálili.Bylo to děsivý,ale Riley nechce,abysme o tom mluvili,říká,že si za to mohl sám.,,na chvíly přestala a zadívala se do okna v horní části vily.,,Riley nám něco tají,vím to!,,zase šeptala.
,,Co by se stalo,kdyby chtěl někdo odejít?,,uvažoval jsen nahlas a snažil se přitom mít nenucený tón,nechtěl jsem,aby prokoukla moji masku nenucenosti.
Claire se na mě šibalsky podívala.,,Chceš utéct?,,vypískla radostí.
Najednou jsem stuhnul a nebyl schopný jediného slova.Claire se usmála a než jsem mohl nějak zareagovat,tak mě rychle políbila na levou tvář.Odtáhl jsem se od ní a ona se tomu zasmála.
,,Snad by ses mě nebál?,,zažertovala a udělala předemnou piruetku.
,,Ne,to ne.,,jak mě políbila vybavil se mi otec a já si vzpoměl,co mi udělal.
,,Aha,ty se bojíš kvůli tomu,že sem řekla,že chceš utéct.,,v očích jí zazářili jiskřičky.
Ne,mýlíš se,já se nebojím,že víš o tom,že chci utéct.Bojím se vzpomínek,bojím se bolesti,kterou při nich cítím,bojím se prázdnoty,kterou v sobě nosím.Neodpověděl jsem a místo toho jsem se zadíval na kůru stromu,jen abych se jí nemuse dívat do očí a ona v nich tak nemohla číst.
,,Neboj se.,,zašeptala tiše a jemně mě pohladila po ramenu.,,Můžeš odejít,když budeš chtít,není to zakázaný,nebo tak něco...no je to spíš...nevím ani kam bych šla,když bych měla odejít.,,
,,Máš přece domov,kam by si se mohla vrátit...nebo ne?,,prč to říká tak sklesle,nemá snad kam se vrátit?Krátce si povzdechla.Takže nemá kam se vrátit!Jasně kam by šla,když nemá kam jít.Já se vlastně taky nemůžu vrátit!Nemůžu jít mezi lidi...zabil bych je.
,,Nemůžeme se vrátit domů,protože jsme pro ně nebezpeční.,,konstatoval jsem,jen krátce přikývla.Dál už jsme tam stáli mlčky,každý se svou vlastní bolestí,já protže jsem si uvědomil,že už se nikdy nebudu moct přiblížit k Jimimu a Claire,protože se nemůže vrátit domů.Nevím jesti jí chyběla rodina,přátelé nebo sourozenci,ale rozuměla mi,rozuměla mojí bolesti a to mě v tuto chvilku trochu uklidnilo,nebyl jsem sám.Možná je odemě sobecké takto přemýšlet,ale tak jsem to alespoň v tuto chvilku cítil.
10 kapitola:Valčík smrti
Stáli jsme tam bez hnutí několik hodin a pozorovali hru barev kolem nás,když se rozednilo a slunce zbarvilo listy do sitě zelené.Vzpoměl jsem si přitom na povídky o upírech a hlavně o jejich vztahu ke slunci.Odtáhl jsem se,když se sluneční paprsky přiblížili k mé pokožce a myslel jsem,že Claire udělá to samé,ale ona tam stála bez hnutí.Ale pak udělala jednu mě v tu chvíly nepochopitelnou věc,natáhla ruku ke slunečnímu světlu.Chtěl jsem jí tu ruku hned stáhnout,ale ona byla v tuto chvíly tak šťastná,tak jsem to aspoň cítil,že jsem se zastavil pár centimetrů od její kůže a s ní vyčkával.Jakmile se naší kůže dotkli první sluneční paprsky jsem ztuhl,ne hrůzou,ale nádherou.Naše pokožka odrážela sluneční paprsky jako bližtivý diamant.Odtáhl jsem ruku zpět,abych mohl porovnat rozdíl.Moje dlaň vypadala ve stínu úplně normálně,bledě,mrtvě,ale jakmile jsem ji opět vystavil slunečnímu světlu,tak se proměnila v bližtivý drahokam.Znal jsem několik hystorek o upírech a viděl jsem i jeden nebo dva filmy a ve všech bylo,že upíry sluneční světlo spálí na prach,ale něco takového bych nečekal,bylo to tak nečeka né a nové,že mi chyběla slova to popsat,snad by se to dalo popsat jedním,ale ne dostačujícím slůvkem...nádhera.
,,Líbí?,,zeptala se po chvilce ticha.
Jen jsem užasle přikývl.Pomalu vyšla zpod stromů na sluncem zalitou zahradu a já ji bezmyšlenkovitě následoval.Zahrada byla rázem poseta tisíci malími odlesky.Otáčel jsem se a různě pohyboval dlaněmi a pozoroval jak se světýlka pohybují.Claire začala kolem mě tančit a tiše se smát,nemohl jsem odolat a uchopil ji za ruku.Zastavila se a podívala se mi do očí.
,,Smím prosit?,,nastavil jsem jí dlaň.Jemně do ní položila tu svou a společně jsme se začali točit v rytmu pomalého valčíku.Cítil jsem se jako v nebi,ve zvráceném a nezpečném nebi.Poprvé od toho dne,kdy zemřela má matka,tak jsem se cítil být šťastný.Ani nevím jak dlouho jsme tam tančily ,nevšiml jsem ji,že se stíny začali prodlužovat a nebe tmavnout,byl jsem zcela zabrán do naší společné chvíle,že pro mě přestal existovat okolní svět.
Najednou to přišlo,zase ten pocit,že cítím,to co někdo jiný.Byl to hlad,...ne nebyl to hlad,ale spíše žízeň,Claire měla žízeň.Bylo to zvláštní,ale když jsem se na ni přímo soustředil,tak jsem ucítil i víc věcí.Chtěla mi něco říct,...líbil jsem se jí,...stýskalo se jí po domově a přátelých,...myslí na Rileyho,hlavně na to,proč nás tvoří tolik,...kdo jí stvořil,...bude z těch mraků na západě zítra pršet?,...potřebuje nutně nové oblečení,to staré je potrhané a špinavé,...proč se na ní Emily tak divně podívala...Bylo toho tolik,že by se mi z toho měla za chvilku začít točt hlava,ale jako by v mé mysl narostla a já tam měl spoustu uložného prostoru.Vstřebával jsem vše,co jsem vnímal a ukládal si to do paměti,bylo to zvláštní na kolik věcí najednou přemýšlela a kolik toho chtěla udělat.
,,Ehm...Gustave?Jsi v pořádku?,,zeptala se mě starostlivě.
Zavrtěl jsem hlavou,abych si pročistil mysl a až teď jsem si uvědomil,že stojím bez hnutí a dívám se zasněně do dáli.Nasadil jsem neutrální výraz,doufal jsem,že nepozná,jak jsem si ji zevnitř prohlížel.
,,Nemáš hlad?,,zeptal jsem se,jednak,abych od toho odvedl téma a pak taky,že to bylo první,co jsem od ní vnímal.
Vykulila na mě oči a zavěsila se mi kolem krku,,Mám...a jaký.Půjdeme na lov?,,zasmála se.
Ani jsem se nenadál a už mě táhla podél zahrady k plotu.Jedním skokem jsme ho přeskočily,bylo to tak snadné,téměř jako by neexistovala zemská přitažlivost.S lehkostí jsme dopadli na druhé straně a běželi dál neskutečnou rychlostí směrem k již rozsvícenému pouličnímu osvětlení.Nabral jsem vzduch do plyc a ucítil ostré dýky v mém hrdle,když mi jím prošel kyslík ochucený sladkou omamnou vůní,...vůní lidské krve.
,,Ty si ještě nelovil viď.,,řekla a rázem se zastavila.
Stál jsem pár centimetrů vedle ní a díval se s ní na domky.Z jednoho z nich právě vyšel starší muž s prošedivělími vousi až na bradu.Poklidně si měl namířeno do garáže nic netušíce,že ho sledují dva krvežíznivý predátoři.
,,Dělej to co já.,,rozkázala tak tiše,že jsem to mohl slyšet jen já.
Rychle jako střela se vyřítila vpřed,já ji následoval jako stín.Popadla toho ubožáka za ramena a odtáhla do křoví,stál jsem ve vteřině vedle ní.Naklonila se k němu,ale pak se zarazila a udělala mi místo,takže jsme se do něj mohli pustit oba.Byl mrtvý dřív než si uvědomil,co se s ním děje.Mrtvé tělo jsme hodily do kontejneru.Claire vytáhla z kapsy zapalovač a zapálila ho.Byly jsme pryč dřív než začali první plameny olizovat vršet kontejneru.Vrátily jsme se zpátky na zahradu a dívali se na pomalu stoupající nepatrný proužek kouře.Bylo to zvláštní,právě jsme zabily člověka a já neměl kvůli tomu vůbec zádné výčitky,ba naopak byl jsem tak nějak spokojený s naším výkonem a hlavně,byl jsem plně nasycený.Nebyl jsem si jistý jestli jsou to moje pocity nebo Claiřiny,ale cítil jsem to tak.Zase jsem se na ní soustředil.Podívala se lehce na své,teď už krvavě rudé tryčko,...chtěla by jít do města a pořídit si tam nové.Musel jsem se nad tím pousmát,ale když jsem si prohlídl svoje oblečení nevipadal jsem o moc líp.Moje tryčko na tom bylo mnohem hůř,než to její,protože jsem na něm měl i spoustu zaschlé krve.První co mě v tu chvilku proletělo hlavou bylo,že je to má krev z doby,kdy jsem byl ještě člověk a nějaká upírka mě kousla a proměnila,ale pak jsem si uvědomil,že jsem už jednou jedl.Usoudil jsem,že je to od mé předchozí oběti.Proboha,to jsem tu takhle pobíhal celou dobu?Proč mi nikdo nic neřekl,proč mi nic neřekla Clair?Raději jsem další úvahy týkající se mého vzhledu vypudil z hlavy a soustředil se na něco jiného.Claire vadilo,že si zničila tak pěkné oblečení a při letmém pohledu na mě se jí na čele objevila malinká vráska.Oběma by nám prospělo nové oblečení.
Úplněk 7-8
25. května 2010 v 21:51 | Marie Zámeček
|
Povídky jak mé tak ty vaše
7 kapitola:Poslední úder srdce
Gustav:
Bylo už pozdě večer,venku svítily pouliční lampy a já se toulal směrem ke hřbitovu.Ani nevím,proč jsem šel právě sem,ale potřeboval jsem klid a toto místo mi přišlo jako nejideálnější.Jimi se dnes se mnou pohádal,šlo o to ,že chtěl jít za tátou,ale já jsem mu to zakázal a on mi na to řekl,že nejsem jeho rodič a že má dost toho,jak za ním pořád lezu.
Tak mě to ranilo,že jsem tam několik minut stál jako přikovaný a to ještě i potom co odešel do svého pokoje a hlasitě za sebou zabouchl dveře.Můj svět se mi v tu ránu opět zhroutil,stratil smysl a důvod.Jediné co bylo v posledních týdnech moji prioritou byla ochrana a uspokojení Jimiho potřeb,na nic jiného jsem nemyslel.Nikdy by mě ani ve snu nenapadlo,že se mu to někdy nebude líbit nebo mu to bude na obtíž.
Ty první dny po matčině smrti se semnou tak zblížil a přímo vyžadoval moji přítomnost,že jsem mu ji ani nedokázal odepřít,ale poslední dobou se mi tak odcizil až mě to hluboce ranilo,možná ještě víc než smrt mé matky.Nikdy jsem se přes její smrt zcela nedostal a zájem o bratříčkovo blaho byla jen zástěrka,potřeboval jsem se něčím zaměstnat,abych na to nemusel stále myslet.
Pomalu jsem se došoural k bráně a s pískavým vrzáním ji otevřel.Matčin hrob byl v nejzazší části hřbitova.Procházel jsem kolem starých náhrobních kamenů a v duchu si říkal kolik lidí tu asi nad jejich hroby plakalo,kolik jich sem přišlo se s nimi rozloučit?Pomalu jsem se vlekl vpřed.
Na hřbitově nebylo ani živáčka a přesto jsem měl pocit,že mě někdo sleduje.Ohlédl jsem se,ale nikoho jsem neviděl,tak jsem šel dál,ale nepříjemného pocitu jsem se stále nemohl zbavit.Úzká štěrková cestička se stáčela mezi staletými duby.Na hřbitově se rozléhal jediný zvuk,byly mé kroky,ale přesto jsem měl pocit,že slyším něčí šepot.Ne,to se mi určitě jenom zdálo!Zase nějaký zvuk.Tentokrát jsem měl pocit,že je těsně za mnou,byl to dívčí smích.Otočil jsem se,ale za mnou nikdo nebyl,přidal jsem do kroku.Slyšel jsem,že tu někdy lidi slyší hlasy,ale vždycky jsem to považoval jenom za výplody jejich fantazie,ale tohle bylo jiné.Vážně jsem měl pocit,že mě někdo sleduje,měl jsem pocit,že ten dotyčný něco hledá.Zrychlil jsem a snažil se ignorovat ten tichý hlásek vzadu v mojí hlavě,který mi stále dokola opakoval,abych rychle utekl pryč a neohlížel se.Běžel jsem po cestičce a každý můj krok zněl,jako dunění budnů.Jestli mě tedy někdo opravdu sledoval,tak to musel mít snadné,tak mi to alespoň v tu chvilku přišlo.
Zastavil jsem u jednoho mohutného stromu a opřel se ramenem o jeho kmen,abych si oddech a uklidnil se,ale jakmile jsem se zastavil opět jsem uslyše ono šeptání a dívčí smích,ale tentokrát jsem ho slyšel zřetelněji,téměř jako kdyby stála přímo za mnou.Hlásek v mé hlavě teď přímo křičel,abych rychle utekl,ale já najednou necítil nohy a nemohl se hnout z místa.Pak jsem ucíti něco chladného na zátylku a zachvěl se,po zádech mi přejel studený vánek a mě celím tělem projel jedový proud.
Něco studeného mě zezadu chytlo za krk,kdyby to nebylo tak studené,tak bych mohl přísahat,že to byly něčí prsty,ale to by musely být mrtvé,protože to co mě teď drželo zezadu na krk bylo ledové.Napadlo mě jediné vysvětlení,ale z toho mě ještě víc naskočila husí kůže a já se rozechvěl.Přeci jen jsem pozdě večer na hřbitově,slyším kolem sebe hlasy a cítím na zátylku něco studeného,vysvětlení se mi přímo nabízelo.DUCH!Zatím co jsem si tohle vše uvědomil musela uběhnout pouze jedna nebo dvě vteřiny a já ucítil na malý okamžit na zátylku studený vánek.
Chtěl jsem se otočit,ale to už jsem na stejném místě ucítil ostré bodnutí.Nejdřív to bylo jen jako včelí bodnutí,ale na tom místě jsem najednou začal cítit žár,ale nebyl na kůži,zdál se být pod ní a pulzoval.Ty ledové prsty mě stále drželi,pokusil jsem se otočit,ale nešlo to a nejhorší bylo,že čím víc jsem se hýbal,tím větší žár a na větším místě jsem cítil.Teď už jsem nepochyboval,někdo mě zezadu držel a bránil mi v pohybu!Vykřikl jsem,ne leknutím,ale bolestí,ten žár mě šel pod kůží a pomalu se dostával níž a níž,měl jsem ho na hrudi,tedy přesněji pod ní.Žár se každou vteřinou stupňoval a já jsem jen čekal kdy konečně upadnu do bezvědomí,ale nic,žádné bezvědomí a já tu musel trpět zcela při vědomí.Nedokázal jsem pochopit,co se to tu se mnou děje,křičel jsem o pomoc,ale moje slova se vždy změnila v nesrozumitelný křik.Měl jsem v žáru už celé tělo a cítil jsem jak mě někdo zezadu drží,musela to být dívka,to mi bylo jasné protože jsem cítil její ňadra,ale byla tak chladná,přímo z ní ten chlad zářil,jako z kusu ledu.A ještě něčeho jsem si všiml držěla mě jen trochu,ale přesto jsem proti ní nemohl nic svést a její kůže byla tvrdá jako kámen.Nedržela mě dlouho,ani nemusela,protože já už se nedokázal bránit a jen se svíjel v bolestech.Pustila mě a já se svalil na zem.I přes bolest způsobenou ukrutným žárem,ktetý dál rostl v mém těle jsem vnímal okolí,i když jen povrchně.Měl jsem pevně zavřené oči a v rytmech pulzující bolesti jsem sebou cukal.
Nějaké ledové paže mě vzali do náručí a pak jsem jen cítil jak kolem mě proudí vzduch.Tyto paže byly jiné než ty předchozí,měli sice stejnou teplotu i tvrdost,ale byly propracovanější,možná to byl muž,ale to mě teď zase tolik nezajímalo,jediné co jsem v tuto chvíli vnímal byla ta ještě stále se stupňující bolest.Bože copak je možné,aby mě to pálilo ještě víc?Někam mě položil slyšel jsem kolem sebe hlasy,jak si něco šeptají,mluvily o mě,ale tak rychle,že se jim nedalo rozumět.Žár už proudil celým mým tělem a jediné na co jsem dokázal myslet byla ta bolest,stále jsem sebou škubal a házel,když jsem sebou lomcoval příliš hodně,cítil jsem na zápěstích a kotnících něčí studený dotek.Někdo mě přidržoval a taky mě občas uklidnil,že to brzy přejde a tak,ale já jim nevěřil.Připadal jsem si jako v ohni,v nekonečném vroucím pekle.
Oči jsem měl pevně sevřené bolestí a pěsti křečovitě zatnuté,ale i přes to všechno jsem si plně uvědomoval své okolí.Musel jsem být v nějaké staré a nevětrané místnosti,cítil jsem plíseň a prach,občas jsem zaslechl nějaké těžké stroje a zvuk jak kov naráží na kov,to bylo jediné co jsem vnímal a tak jsem se na to soustředil,abych nemusel myslet ny tu bolest.Fungovalo to,odsunul jsem tu bolest do nejzazšího místa v mé mysli a plně se soustředil na vjemy kolem sebe.Poslouchal jsem slabé sotva slyšitelné kroky někde ve vedlejší místnosti,šeptání něčích hlasů,občas projíždějící auto,vzdálené štěkání psů.Plně jsem se věnoval všemu dalšímu,co odvádělo mou pozoznost od bolesti,že jsem si až po delší době všiml,že se už bolestí netřesu.Zamyslel jsem se nad tím na chviličku a uvědomil si,že ta bolest ustoupila a ještě stále ustupuje,nahromadila se kolem mého srdce a jako klíště se tam držela.
V poslední chvilce,jako by se ten žár ještě jednou pokusil se zozžehnout,ale nakonec uhasl,stejně jako moje srdce.S posledním tlukotem mého srdce,jako by se mi navrátily všechny moje vzpomínky na uplynulých několik měsíců.
Má první myšlenka patřila mé milující matce,která se mě pokusila dostat ze spárů mého násilného otce.Vzpoměl jsem si na její poslední slova,ale hned v zápětí jsem si vzpoměl na bratra,na Jimiho,jak je beze mne opuštěný a bezmocný.Neslyšel jsem své srdce a tudíž jsem musel být mrtvý,ale proč tedy ještě stále vnímám své okolí?
8 kapitola:Novorozený
Otevřel jsem rychle oči,měl jsem nejdřív vydět šero a postupně se mi mělo vše vyjasňovat,jak to bývá,když máte dlouho pevně zavřené oči,ale nic z toho se nedělo,vyděl jsem hned ostře a jasně.Byl jsem v malém pokoji,tedy nedalo se tomu přímo říkat pokoj,v místnosti byla jen matrace,na které jsem ležel a v rohu byla rozbitá kancelářská židle.Nebylo tu ani žádné okno,jen staré železné dveře.Důkladně jsem si prohlížel celou místnost a přotom aniž jsem si to uvědomil jsem vstal.Byl to tak rychlý pohyb,že jsem ho ani sám nezaregistroval,ale nedokázal jsem nad tím déle uvažovat,protože se vzápětí otevřeli se skřípáním dveře a do místnosti vstoupily dvě nádherné bledé dívky asi mého věku a jeden stejně bledý kluk,všichni s krvavě rudýma očima.
Zvědavě si mě prohlíželi,netušil jsem co odemě chtějí,ale jakmile se ten mladík rozhodl prohlédnout si mě trochu zblízka a popošel ke mě blíž,nahrbil jsem se a připravil se na něj zaútočit.Z úst mi přitom uniklo výhružné zavrčení.Reakce obou dívek byla okamžitá,nahrbyli se stejně jako já a vycenili na mě své dokonalé bílé zuby.
,,Clair...Emily,nechte toho!,,oslovil dívky mladík.Cítil jsem z něj,že mi nechce ublížit,já jsem však svůj postoj nezměnil.Chytil obě dívky za ramena a odstrčil je ze dveří,ani jedna se nijak nebránila.Vystrčil je ven a já slyšel jak se rychle vzdalují,ale slyšel jsem ještě něco,bylo to slabé bubnování...ne,byl to tlukot...tlukot něčího srdce.Do nosu mě rázem udeřila vábivá,sladká vůně a já zatoužil rázem po tom,co se za tou vůní zkrývalo.
Někdo něco sunul po podlaze směrem ke dveřím a já cítil,jak se ta neodolatelná vůně přibližuje.Chtěl jsem za ní a už jsem stál ve dveřích,ani jsem si to neuvědomil a překonal ty dva metry,které mě do nich dělily.Ve dveřích se mi postavil do cesty ten mladík.Ale můj pohled neulpěl na něm,ale na tom,co držel v ruce,lépe řečeno,co táhnul.
Byl to muž,asi středního věku v šedém obleku,tvář měl důkladně oholenou a byl z něj cítit tabák,pot a slabá směsice alkoholu a ještě něco,byla to ta půvabná sladká vůně,omamná a dráždivá zároveň.Zíral jsem na muže a v ústech se mi zbíhali sliny,jeho slabý,teplý a pravidelný dech mě dráždil.Mladík hodil jeho tělo vedle mě na podlahu a já po něm hned skočil,jako pes po kusu masa.Neváhal jsem ani vteřinku a nechal se vést plně instinktem.
Přiložil jsem ústa k mužově hrdlu a prokousl zuby jeho jemnou a teplou kůži,jakmile první kapky protekli mím hrdlem ucítil jsem takové uspokojení,že se mi chtělo z toho až brečet,ale zároveň jsem chtěl ještě víc.Jakmile jsem dopil poslední kapku oné nádherné tekutiny zaslechl jsem nad sebou slabé uchichtnutí.Vzhlédl jsem a spatřil toho mladíka,stál s rukama založenýma na prsou a zvědavě si mě prohlížel.Něco mě říkalo,že se mu líbilo to co právě viděl,ale na druhou stranu,taky ne,protože chtěl toho muže pro sebe.Nechápal jsem jak jsem na tohle zase přišel,tak jsem to nechal být.
,,Jsi hotov?,,ušklíbl se na mě a zase se uchichtnul.Podíval jsem se na muže v mé náruči a najednou se zhrozil.Já ho chladnokrevně zabil!Jsem vrah!Tohle vše jsem si uvědomoval,ale něco ve mě mi říkalo,že je to v pořádku,že to tak má být...ne nebylo to ve mě,bylo to jakoby mi to říkal někdo jiný a já si to uvědomil,až když jsem to zažil na vlastní kůži.
,,Pojď,máš se ještě co učit.,,řekl mladík a vytrhl mě tak z mého uvažování.Zase jsem měl pocit,že chce abych tělo nechal jen tak ležět,udělal jsem to a šel za ním.Procházeli jsme dlouhou chodbou bez oken,bylo to zvláštní,nikde nesvítilo žádné světlo,ale já viděl stejně zřetelně jako ve dne,...ne,já viděl lépe.Vše bylo zřetelné a jasné,barvy,tvary...ale nejzřetelnější byly vůně.Připadal jsem si,jako bych vše vnímal novými lepšími smysly,jako bych dřív vše podstatné ani nevnímal a neznal.Během jedné nebo dvou vteřin jsme vešli do nějaké místnosti,dřív to musel být nějaký sklad,všude tu byly bedny a o zeď bylo opřeno několik prken.
,,Musím tě ukázat ostatním,...budeš se jim líbit,...a oni tobě taky.,,zašeptal,ale já ho slyšel stejně zřetelně,jako by to řekl nahlas.
Ještě než jsem je spatřil,tak jsem slyšel rychle se blížící kroky,vešli za námi a posadili se na bedny,i když vešli není nejlepší přirovnání,pohybovali se takovou rychlostí,že téměř letěli a jen lehce se dotýkali země.Bylo jich osm,dvě z nich jsem si pamatoval od předchozího incidentu při mém,,probuzení,, Clair a Emily,sedli si na jednu menší bedničku nejblíž ke mě.Kousek od nich seděli na zemi mladík s dívkou,oba měli na sobě stejné tryčko s potiskem,mohlo jim být tak kolem patnácti a měli oba hnědé vlasy.Drželi se za ruce a napjatě mě pozorovali.Za nimi stál opřený o zeď starší mladík,byl ostříhaný skoro do hola a měl koženou bundu,jeho pohled byl však chladný a nevypočitatelný,šel z něj strach.U jeho nohou seděla dívka s havraními vlasy až po pás,měla uplé černé tryko,černé kraťasy a boty a černé oční stíny,kdybych to nevěděl lépe řekl bych,že je to normální gotyčka,ale já věděl,že je jako všichni tady,jako já.Pak tu byly ještě dva muži,byly znatelně starší než mi,mohlo jim být kolem třicítky.Ten první byl v pracovních monterkách a tílku,kaštanové vlasy měl vzadu svázané do copu,ten druhý byl jako jeho přesný opak,havajská pestrobarevná košile,blond sestřižené nagelované vlasy.Takto nesourodou skupinku jsem ještě nikdy neviděl.Ale i tak byla mezi všemi až nezkutečná podobnost,všichni byly božsky krásní,bledí a s krvavě rudýma očima vypadali všichni nebezpečně.Na krátkou chvilku zavládlo tíživé ticho,jak si mě všichni prohlíželi a já je.Doslova jsem cítil,že na mě mají spoustu otázek u Emily jsem cítil,ale něco víc,bylo to jiné než u ostatních.Cítil jsem,že ze všeho nejvíc teď touží být se mnou sama.Je tohle jenom moje představivost,nebo jsem se zbláznil?
,,Měl si pravdu...je vážně sladkej.,,prolomila ticho dívka v černém.
,,To je.,,řekli naráz Claire s Emily a mrkli po mě.Bylo mi tu dost trapně,všichni se na mě dívali a provrtávali se do mě očima,chtěl jsem se na místě propadnout do země,ale nešlo to,pořád jsem tu stál.
,,No podívaná skončila.,,Zasmál se mladík za mnou, ,,Takže já sem Riley a většinou to tu řídim,ale častějš to zvládnou i beze mě...Clair a Emily si už poznal prve.,,Ukázal na dívky,které na mě hned zamrkali.
,,No...pak tu máme dvojčata Rachel a Spika.,,ukázal na dvojci sedící na zemi.,,Milovnice všeho černého a temného Samanta,...ale říkáme jí Santana,to má nejradši.,,ušklíbl se.
,,Oskar,...radim ti nenaštvi ho.,,Mladík v kožené bundě na mě upřel zlostný výraz a já se radši hned zadíval na poslední dva.
,,Henry, to je náš odborník přes stopování.Nikdo nemá šanci,když mu je na stopě.,,Muž v montérkách hrdě zvedl bradu a samolibě se usmál.
,,No a nakonec tu máme ještě Jima,je tu s náma teprve týden,ale rychle se zžívá.,,Pořádně jsem si je prohlížel,bylo to zvláštní,vypadali jako lidé,ale i ne.Byly tak neskutečně krásní,že bych je mohl považovat za bohy,vyzařovala z nich ohromná síla a pak tu bylo ještě něco,co upoutalo moji pozornost,ale cosi ve mě mi napovídalo,že je to tak v pořádku a že to tak má být.Byly to jejich oči,jejich zářivě rudé oči.Mohla uběhnout sotva vteřinka,kdy jsem si je takhle prohlížel a Riley mi položil ruku na rameno se slovy.
,,Nechceš se nám taky představit?,,Zaváhal jsem,jestli jim mám lhát,nebo říct pravdu,tak jsem tam jen stál bez hnutí a bloudil pohleden z jednoho na druhého.
,,Hele není náhodou...němej.,,zasmál se Spik a hned se k němu přidala i Rachel.Nelíbylo se mi,že si tu ze mě dělají legraci a než jsem si vůbec uvědomil co dělám,tak jsem sám sebe slyšel,jak na ně vrčím.Oba naráz zmlkly a já se taky uklidnil.Zvláštní,dřív mě nikdy nic takhle nevitočilo,ale teď jsem i při sebemenším podráždění reagoval ihned téměř útokem.Z Oskara jsem najednou pocítil vztek z mé reakce,on chtěl abych na oba zaůtočil a roztrhal je na kusy.Okamžitě jsem to vytlačil z mysli.Už jsem byl opět klidný a vyrovnaný.Jaký mělo smysl jim lhát?Řeknu jim pravdu,co horšího než ten žár,který už mám za sebou mi můžou udělat?
,,Gustav.Gustav Shall.,,řekl jsem.
,,Výtej Gustave.,,řekla zvonivým hlasem Claire.
,,Takže asi máš teď nejmíň tisíc otázek.,,začal Riley.
Ano měl jsem otázky,spoustu otázek a hlavně tu zásadní...kdo,nebo lépe řečeno,co jsou zač a co se mnou udělali.
,,Asi tě teď nejvíc trápí otázka,...co se s tebou stalo.,,na chvíli se odmlčel a jeho hlas nabral na vážnosti.,,Vysvětlím ti to zcela jednoduše,stal si se z obyčejného,průměrného,křehkého a smrtelného človíčka něčím lepším...si teď stokrát,ne tisíckrát,stotisíckrát silnější,než dřív.Tvoje smysli se zaostřily na maximum,nemusíš spát a...a to je nejdůležitější...si nesmrtelný.,,Zíral jsem na něj a vstřebával to co mi právě řekl,ale nějak jsem si to nedokázal dát dohromady,ano cítil jsem na svém těle určité změny a když jsem si je teď dával dohromady začali mi pomalu zapadat jako chybějící kousky skládačky.
,,Já jsem...,,nedokázal jsem to vyslovit.
,,Upír.,,dokončil za mě Riley a poplácal mě po rameni.,,Jako mi všichni...jsi jeden z nás.
,,Teď si můžeš dělat co chceš.Není nikdo,...teda kromě někoho z nás,kdo by se ti mohl postavit...není to prima?,,zaspívala zvonivým hláskem Claire.
,,Já jsem...upír.,,poslední slovo mi nechtělo stále jít přez jazyk.
,,Ano Gustave...jsme nejmocnější tvorové na Zemi.Nikdo a nic se nám nemůže postavit.My určujeme pravidla,my rozhodujeme o životě a smrti těch ubožáčků smrtelníků...naší potravy.,,Riley mluvil,ale já ho poslouchal jen napůl,protože jsem musel vstřebat tu neuvěřitelnou realitu.Tu noční můru,která se najednou zhmotnila a já s ní teď musel bojovat v bdělém stavu.Riley dál mluvil,popisoval hlavně,co celé dny dělají a pak se zmínil ještě o něčem.Upírů je víc a brzy jsem se měl s ostatními setkat v jedné opuštěné vile,ze které si udělali své sídlo.Tohle bylo jejich staré,ale vrátili se sem pro mě.
Pak se zmínil ještě o něčem,dalo by se říct,že je to pravidlo,které tu dodržují.Neměli jsme na sebe lákat přílišnou pozornost.Což znamenalo,nepřehánět to příliž s lovem.
Jakmile domluvil,tak jsme se všichni vydali k vile.Měl jsem se svou první doměnkou o tomto místě pravdu,nacházeli jsme se na kraji staveniště.Běželi jsme podél starých,napůl rozebraných domků,kolem skládky a dál při kraji města.
Úplněk 4-6
20. května 2010 v 21:50 | Marie Zámeček
|
Povídky jak mé tak ty vaše
4 kapitola:Zpět do reality
Gustav:
,,Claire...,,vydechla s pohledem upřeným na mou matku.Dvěma rychlými kroky se dostala k ní a poklekla nad jejím tělem.
,,Rychle Gustave zavolej záchranku!,,okřikla mě sotva jsem se postavil vedle ní.Bezmišlenkovitě jsem vyrazil do kuchyně a vytočil číslo.
Hlas na druhé straně mě oslovil a zeptal se co se stalo.Nedokázal jsem ze sebe vydat srozumitelné věty,tak jsem jen v útržcích drmolil co se stalo.Hlas se mě snažil uklidnit a ujišťoval mě,že pomoc už je na cestě.U telefonu už jsem to déle nevydržel a vyrazil zpátky ke schodům.
Babička vzlikala a hladila matku po vlasech,vedle ní klečel otec a držel matku za bezvládnou ruku.Proč tu u ní sedí?Měl by odejít a nepřibližovat se k ní.Proč mu babička dovolila aby tu byl?Stál jsem několik kroků od nich,neschopný se hnout a jen zíral na mou křehkou milující matku.,,Mami.,,uniklo mi přidušeně.Babička se při mém hlase trochu napřímila a podívala se na mě.Její pohled mě v tu ránu probodl.Něco v jejích očích nebylo správně a jak má být,dívala se na mě s pohledem znechucení a výčitek.
,,Proč...?,,zavzlykala.Slzy mi stékaly po tváři,takže jsem jí viděl jen rozmazaně,otřel jsem si je o rukáv košile,ale nehnul jsem se ani o píď.
,,Proč jsi to udělal?,,zeptala se a mě zamrazilo.Ona si myslí,že jsem matce ublížil já?Že já jsem ji strčil ze schodů?Že bych byl schopný něčeho takového,jako ublížit jediné osobě,která se mě zastala a chtěla mě vysvobodit z tohoto pekla?NE!Ne musím jí vysvětlit jak to bylo.Mohlo uběhnout sotva pár vteřin,kdy jsem se na ni v šoku díval a mě to připadalo jako celá věčnost,když mě do reality opět navrátil otec.
,,Gustav za to memůže,...není to jeho vina.,,,řekl,ale něco v jeho slovech mě znepokojovalo.
,,Měla by si jít do auta za Jimim...nechci,aby sem přišel a viděl co se stalo.,,Babička ze mě ještě pořád nespustila oči,když se pomalu zvedala.,,Babi.,,natáhl jsem se k ní.,,Gustave!,,její hlas zněl tak cize,že jsem najednou nevěděl co říct.Rychle se otočila a vyšla z domu,aniž by se ohlédla.,,Počkej,musím ti říct co se stalo!,,zavolal jsem ještě za ní,ale to už byla venku a já slyšel jak spěchá k autu.
Nastalo mrtvé ticho,jediným zvukem,který jsem v tuto chvíli dokázal vnímat byt tlukot mého bolavého srdce a můj zrychlený dech.,,Gustave.,,prolomil ticho otec.Nedokázal jsem se na něj podívat,ale chtěl jsem jít k ní.
Pomalu jsem se sunul blíž a poklekl kousek od její hlavy,pohledem jsem zkoumal dokonalost její pleti,každičký detail její tváře.Malé vrásky kolem očí,malinkatou jizvičku nad pravým obočím,kterou utržila,jak mi vyprávěla jako malá při pádu z houpačky,její plné rty.Snažil jsem se si tohle vše zapamatovat a vštípit si do paměti.
,,Co se stalo byla nehoda.,,opět promluvil.Nevnímal jsem ho,ale soustředil se jen na ni.,,Uklouzla a spadla...nemohl jsem ji zadržet.,,jeho slova se mi zabodávala do srdce jako dlouhé ostré dýky.
,,Tys ji zabil!,,na víc jsem se nezmohl.
,,Ne Gustave,byla to nehoda!,,jeho hlas byl hrubý.,,Ne.,,vydechl jsem.Chvíli mlčel a já ho ignoroval a dál se vpíjel do bezvládného těla před sebou.Najednou mě chytily silné ruce a ohromnou silou mě drtily paže.Zalapal jsem po dechu.,,Byla to nehoda rozumíš!,,zavrčel na mě.Srdce my zděšeně bušilo a na prsou jsem cítil tlak.,,Řekneš,že to byla nehoda,...že spadla!,,Pronesl ostře.
,,Ne!,,nechtěl jsem lhát,každý měl znát pravdu,pravdu o něm!
,,Si stejnej jako Jimi,ani jeden z vás neví co je pro vás dobrý.,,Jediná zmínka o něm ve mě vyvolala takovou vlnu emocí,že jsem to už nedokázal déle vydržet.Slzy se mi řinuly z očí a já nevěděl kde je jim konec.Přestal jsem se bránit.,,Jestli víš co je pro brášku dobré,tak budeš dělat co ti teď řeknu...rozumíš?,,S pohledem na matku jsem slabě přikývl,už jsem dál nemohl,nedokázal jsem snést víc a sesul se na zem.,,O hádce nikomu ani slovo!Je ti to jasné!,,mluvil a já jen bezmyšlenkovitě přikyvoval.
Když konečně za pár minut dorazila záchranka,odbelhal jsem se do obýváku,sedl si na křeslo a položil si hlavu do dlaní.Snažil jsem se nevnímat hlasy ve vedlejší místnosti,ale ty dvě slova,které jsem slyšel se mi zakořenily v hlavě.,,zlomený vaz,, konstatoval někdo.Proč?Proč musela umřít?Proč právě ona.Nedokázal jsem si na tyto otázky odpověděl.Seděl jsem tam,ani nevím jak dlouho,když jsem najednou ucítil na ranemi nečí dlaň.Odlédl jsem se a spatřil vlídnou tvář svého dědečka.Pomohl mi vstát a odvedl k autu.
Gustavův dědeček:
Už mi zase odnesla noviny do kuchyně,zaklel jsem si pro sebe a zvedl se z pohovky.To mi dělá pokaždé a pak se diví,když nemůžu nic najít.Už se mi nechtělo vracet se do obýváku,tak jsem si sedl za jídelní stůl a rozložil si noviny.
V Port Angeles řádí gang zabijáků!Stálo hned na úvodní straně.Není to poprvé,co o tom píšou,už několik týdnů se v novinách píše o dalších a dalších pohřešovaných a mrtvých.Když pomyslím,že obě naše dcery bydlí v centru tak mi naskočí husí kůže.Claire...o tu se tak nebojím,Henri je šikovný a silný,ten jí ochrání,ale co Sue?Sue je střeštěná a paličatá a pořát si ještě nikoho nenašla,ne že by byla ošklivá,to tedy rozhodně ne,ale je vybíravá.
Dnes by měla přijet Claire s Jimim,mím mladším vnukem.Margaret má jako obvikle do puntíku promyšlený celý víkend,musím se tomu v duchu smát,vždycky byla taková pečlivá a organizační,je to jedna z věcí,které na ní tak miluji.
Před domem zastavilo auto, ,,To budou oni.,,napadlo mě.Sotva jsem došel ke dveřím,tak do mě málev vrazila Margeret,ani jsem se s ní ještě neuvítal a už mi strkala do ruky tašku a s polipkem na tváři se loučila.Jak odcházela stihla mi ještě říct,že jedou jen na otočku ke Claire a budou hned zpátky.To mě uklidnilo,odnesl jsem tedy věci do kuchyně a šel si sednou ke svým novinám.
Hned na další straně psaly o pohřešovaných sourozencích Rachel a Spikovy Menfisových,zmizeli při cestě do školy.Policie po nich pátrá,jejich zmizení však připisují stejnému gangu,který už ve městě řádí,protože oby zmizeli za stejných okolností,jako to ostatní,nečekaně,beze světků a v krátkou dobu,protože byly svědci,ktaří je viděli zajít za roch jedné z budov,ale už je neviděli se vrátit.
Pročetl jsem téměř celé noviny,když zazvonil telefon.,,Přijeď sem.,,říkala mezi vzliky Margaret.Mím starým náklaďáčkem jsem tam byl za čtvrt hodiny,až na místě,jsem se dozvěděl,co se stalo.
Gustav:
Nevnímal jsem co se se mnou děje,ani kam mě vede,prostě jsem vše kolem sebe nechal ubýhat a o nic se nestaral.Odvezl mě k nim domů a odvedl do jednoho ze dvou pokojů pro hosty,od té doby kdy se od nich odstěhovali děti se z těch pokojů staly jen občas využívané místnosti k přespání.
Prarodiče bydleli téměř na venkově v malém rodiném domku s velkou zahradou a kolnou.Náš dům nebyl o moc větší,ale byl v centru Pord Angeles,to bylo výhodné,protože jsme to neměli s Jimim daleko do školy a všichni naši kamarádi bydleli také poblíž.
Unaveně jsem se natáhl na postel,děda mě přikryl dekou a s popřáním dobré noci odešel z místnosti.Byl jsem unavený,ale nechtělo se mi spát,jen jsem tam tak ležel na posteli a zíral do stropu.Musel jsem tam ležet dlouho,protože,když jsem se podíval po nějaké době z okna byla už noc a v domě už se nesvítilo.Najednou mi to tu připadalo stísněné a děsivé.Každé zavrzání větve,která se třela o jinou mnou projel jako mrazivé bodnutí.Vítr odrážející se o venkovní zdivo mě zněl v uších jako nářek,volání o pomoc.Těžce se mi dýchalo,bylo mi vedro i zima zároveň a potřeboval jsem si pročistit hlavu.
5 kapitola:Těžký den,těžká noc
Vstal jsem a chodil bezcílně po pokoji.Chtěl jsem spát a odebrat se ve spánku zpět do doby,kdy můj svět byl bez starostí,kdy jsem byl ještě malé dítě,které nezná zrádný svět dospělých,do kterého mě otec zákeřně vtáhl.Ani nevím jak dlouho jsem tam tak pochodoval z jednoho rohu ke druhému a bloumal v myšlenkách.Z mého bezcílného chození mě vytrhl až malý mě známý hlásek.Šel jsem ke dveřím a pomalu je nastevřel,abych slyšel víc.
Někdo vzlykal a mezi vzlyky jsem zaslechl volání,,Mami...mami...,,byl to dětský hlásek.Šel jsem za hlasem až k jednomu z pokojů a opatrně jsem vešel dovnitř.
Jimi seděl schoulený na posteli a tiše naříkal.Sedl jsem si vedle něj a vzal ho do náručí.Tiše jsem ho konejšil a houpal ho přitom ze strany na stranu,jak to dělala dnes moje matka,vzpomínka na ni mě opět bodla u srdce,ale nechtěl jsem na sobě dát nic znát,nechtěl jsem tím ještě víc ublížit Jimimu.Pobrukoval jsem mu ukolébavku a tiše sledoval jak se mi v náručí tiše uvolňuje,jeho dech se postupně zklidnil.Stále dokola jsem broukal onu písničku a houpal v náručí bratříčka,už neplakal a jeho dýchání nabralo pomalý tichý rytmus.Usnul.Opatrně jsem ho položil na postel a přikryl,pak jsem se zvedl a vydal k odchodu,ale nedokázal jsem odejít.Opět jsem se k němu otočil a vrátil se k jeho posteli.Pohladil jsem ho po vlasech a políbil na čelo,jak to dělala matka,když nás ukládala ke spánku.Nedokázal jsem od něj odejít,tak jsem se bál,že se s ním něco stane,že sem přijde otec a ublíží mu,ale to jsem se neodvažoval nikomu říct.Lehl jsem si na okraj postele a díval se jak spí,vypadal jak andílek,musel jsem si na něj zase sáhnout,abych se ujistil,že tam stále je.Dlouho jsem ho pozoroval,jak klidně oddechuje a pomalu jsem zavřel oči.Ani nevím,kdy jsem usnul,ale probudil mě hluk a ospale jsem otevřel víčka.
Gustavova teta Sue:
Po tom co mě matka zavolala,co se stalo,jsem okamžitě řěkla šéfovy v práci,že musím neprodleně odejít,naštěstí,to bych chápavý muž,tak mi jen řekl,že mu mám zavolat,kdybych so potřebovala vzít volno na víc dní.
Táta už byl doma,zrovna přivážel Gustava.Jakmile jsem toho chlapce zpatřila,téměř se mi zastavilo srdce,byl jako živá mrtvola,celý pobledlý,narudlé a nateklé oči,vypadal,že se každou chvíly zhroutí.Pomohla jsem tátovy odnézt ho do pokoje a tam ho uložil do postele.
Pak jsem jela za matkou a Claire z toho,policista,ktarý mi volal mi poze žekl,že Claire měla nehodu a měla bych přijet,ale neřekl,co se vlastně stalo.Až na místě mi řekli,ža Claire spadla ze schodů a zlomila si vaz,byla to nešťastná nehoda,říkali.Matka si mě zatáhla stranou a vylíčila mě co jí řekl Henri.
Gustav se pohádal s matkou a pak jí nechtěně strčil ze schodů.Henri se o tom prý nechtěl zmiňoval před policií,aby tím nepadla všechna vila na Gustava.Bránil ho a říkal,že to byla nehoda.Uměla jsem si představit,co by se stalo,kdyby to řekl policii,Gustavy by zavřeli do ústavu pro mladistvé delikventy a dál by to už neřešily.
Matka to Gustavovy vyčítala,já ne,stačilo se na něj jen podívat a bylo jasné,že ho to mrzí ze všech nejvíc a taky tím nejvíc trpí.
Přez noc jsem zůstala u rodičů a v práci jsem si vzala pár dní volna.Ráno panovala v domě pochmurná atmosféra,nikdo nic neříkal,jen když to bylo nevihlutelné.
,,Gustav zmizel!,,vyběhla najednou matka do kuchyně.Přepadli mě ty nejhorší představy,zděšeně jsem se podívala na otce,měl v očích vepsaný stejný strach jako já.
Vyběhla jsem po schodech nahoru a nahlédla do pokole,kam ho včera večer táta uložil.Nebyl tam,vzpoměla jsem si na jeho výraz včera,byl jako bez duše.Snad si něco neudělal?To snad ne!Stále dokola jsem volala jhe jméno,ale nic,žádná odezva,dole jse slyšela,že ho také volají.
Šla jsem k druhému pokoji,kam jsme uložily Jimiho a nakoukla dovnitř.
6 kapitola:Posedlý?
Gustav:
Někdo mě volal,ale hlas byl vzdálený a cizí.Když jsem zcela procitnul okamžitě jsem pohledem hledal bratříčka.Ležel vedle mě schoulený do klubíčka a jednu ruku měl přehozenou přes mou hruď.Domem se rozléhaly hlasy,některé mě volaly,jiné tišší si něco povídaly.Halou jsem zaslechl kroky,které skončily těsně za dveřmi.Někdo je otevřel a nakoukl do pokoje.
Byla to tetička Sue,jakmile se střetla s mým ospalým pohledem její výraz se uvolnil,potichu vklouzla dovnitř a úzkostně se podívala na spícího jimiho vedle mě.
,,Je mi to tak líto...co se stalo.,,zašeptala a pohladila nejdřív mě a pak Jimihi po tváři.Opatrně jsem se vysoukal zpod Jimiho ruky a vstal.Byl jsem celý polámaný a tak jsem se trochu protáhl,teta mě zavedla do kuchyně,kde mi udělala míchaná vajíčka a toasty.
Jedl jsem pomalu,neměl jsem hlad a už vůbec chuť,ale věděl jsem,že bych jí tím ublížil,tak jsem seděl a přežvikoval sousto za soustem,až byl talíř prázdný.Ani vlasně nevím jak to chutnalo,nevnímal jsem v podstatě nic,zůstala ve mě prázdná díra,která mě zžírala bolestí.Kolem mě procházeli lidé a občas něco řekli,ale já je nevnímal,až jsem za sebou uslyšel slabý téměř neslyšitelný zvuk menších krůčků.
Okamžitě jsem vstal,nevšímal jsem si přitom vyděšených pohledů kolem sebe a šel Jimimu naproti.Byl už kousek od kuchyně,když mě viděl,rozeběhl se ke mě,já se naklonil a chytil ho v rozevřené náruči.Ani jeden z nás nic neřekl,když jsem ho zvedl a odnes do kuchyně.Posadil jsem ho na stoličku a šel mu k lince udělat snídani.Chtěl jsem Jimimu udělat míchaná vajíčka,která jsem měl i já,ale pak jsem si vzpoměl,že když nám před rokem auto srazilo psa a Jimi proplakal celou noc,maminka mu dělala každé ráno palačinky se šlehačkou.Napadlo mě že by mu mohly trochu zvednout náladu.Snažil jsem se myslet jen na to ,aby se Jimi cítil lépe a své trápení jsem se snažil, jak to jen šlo, nevnímat.
,,Nechceš pomoct?,,zeptal se mě někdo,ale já byl tak zabraný do přípravy snídaně,že jsem vůbec nevnímal okolí.Palačinky opravdu zabrali,jakmile se Jimi zakousl,spatřil jsem v jeho očích radostné jiskřičky,které jsem tam tak postrádal.
Udělal jsem mu kakao,právě ve chvíli,kdy si o něj chtěl říct a s úsměvem na tváři se napil.Musel na mě být zvláštní pohled,ale to jsem se nesnažil nijak řešit,vše co pro mě bylo důležité byl Jimi,na ničem jiném mi nezáleželo.Jakmile dojedl, sklidil jsem nádobí ze stolu a rychle ho umyl.Teta Sue mi řekla něco o tom,že jsem hodný,ale já už to zase nevnímal,protože jsem se opět soustředil na Jimiho.
Chtěl myslet na něco jiného,bylo to na něm vidět,napadlo mě,že bych se s ním mohl dívat na televizi.Vzal jsem ho tedy do obýváku a pustil televizi,chvilku jsem přepínal,až jsem našel vhodný kanál.Jimi se postupně uvolnil a já cítil,jak ze mě opadá napětí a mé tělo se uklidňuje.Začal jsem už taky vnímat okolí.Vedle nás stály mí prarodiče a Sue a dívali se na nás.Ne nedívali se na nás,ale na mě,já jsem byl ten,od koho nemohli spustit zrak.Věděl jsem,že tam stojí a pozorují mě,ale já se díval jen na bratříčka,jak pozoruje pohádku a tiskne se ke mě,když je tam něco napínavého.Jemně jsem ho objal a políbil do vlasů,potřeboval jsem se utišit,vědět,že je tu někdo se mnou.Pomalu jsem se začal s Jimim pohupovat ze strany na stranu a hladit ho po vlasech.
,,Gustave?Ty pláčeš?,,zeptal se mě po chvíli Jimi.Nezdálo se mi,že bych plakal,ale mé tváře byly mokré.Otřel jsem si je o rukáv košile a nevěřícně zíral na mokrý flek.
,,Chlapče,...Gustave nemusíš brát vše na sebe.,,konejšila mě teta.Pohlédl jsem na ni, najednou jsem se stratil v jejích laskavých hnědých očích.Bože,proč má jen ty samé oči jako maminka?Jimi se mi trochu zavrtěl v náručí a to byl pro mě signál,že už nechce,abych ho dál držel.Pustil jsem ho,ale dál jsem byl u něj a tisknul se k němu,třeba jen pro pocit,že ho tím budu moct zahřát,když mu bude zima.
Nechápal jsem co to se mnou bylo,nikdy dřív jsem se takhle nechoval,připadal jsem si jako kočka,která starostlivě hlídá svá koťata.Vše co bylo pro mě důležité,bylo uspokojit všechny potřeby svého bratříčka,ať to bylo cokoli,bezmyšlenkovitě,jsem to udělal,nemusel ani nic říct a já věděl co chce.Bylo to pro mě tak přirozené,že jsem nad svou změnou ani nijak nepřemýšlel.
O tom co se tehdy stalo jsem s nikým nemluvil,jednak se mi o tom mluvit nechtělo a pak taky, nechtěl jsem o tom mluvit před Jimim a nechat ho někde o samotě jsem taky nedokázal.V den pohřbu jsem po několika dnech uviděl poprvé otce,měl na sobě černé sako a černou kravatu,ještě nikdy jsem na něm neviděl nic jiného než ryfle a barevnou košili.Probodával jsem ho vražedným pohledem,on dělal,že o ničem neví,což ve mě ještě víc rozdmýchalo vstek.Jimi vedle mě popotáhl a já mu instinktivně podal kapesník,vzal si ho a vysmkral se.Celý smuteční obřad byl stručný a tichý,sešlo se tu několik sousedů a známých,pár kolegů z máminy práce a samozřejmě i všichni naši příbuzní,znichž jsem znal asi polovinu,všichni nám přáli upřímnou soustrast a ujišťovali nás,že se na ně můžeme kdykoli obrátit,když budeme chtít s něčím pomoct.
Po obřadě jsme odjeli opět k prarodičům,nechtěl jsem se vrátit zpět k tomu muži,k otci a do domu,kde se toho tolik stalo a kde zůstal jeden můj velký kus,mé srdce.
Za pár dnů jsme se zase vrátili do školy,ty první dny pro mě byly peklo,všude jsem viděl otce,jako odraz v okně,kaluži,někdy jsem měl pocit,že stojí za mnou,tak jsem se bleskově otočil,ale tam nikdo nebyl.Začal jsem být paranoidní?Blázním?Nevím,ale všechno mé napětí vždy pominulo jakmile jsem spatřil bratříčka a držel ho za ruku.Každý den jsem ho doprovodil až ke školce a pak ho tam zase vyzvedl.
Někdy má posedlost ho chránit zašla tak daleko,že jsem se o přestávce vyplížil ze školního pozemku a běžel za roh k jeho školce,jen abych se ujistil,že je v pořádku a hraje si na hřišti s kamarády.
Jimi:
Gustav už mě začíná lézt pořádně na nervy!Ze začátku,co zemřela maminka,tak to bylo ještě snesitelný,ale teď už to vážně přehání.Já vím,že to ještě není tak dlouho,co zemřela a od pohřbu je to sotva několik týdnů.ale on mi ani nedovolí jít domů.Strašně se mi stýská po domově a hlavně po tátovy.
Nechápu,co proti němu má,je na něj úplně zasedlý,vždycky,když se o něm zmíním,tak změní hlas a tak divně se podívá,jde z něj někdy strach.Ta jeho pozornost,když něco chci,je taky děsivá.Někdy mi přijde,jako kdyby mi četl myšlenky,jednou jsem se ho na to zeptal,ale on jen pokrčil rameny a řekl,že je to hloupost,tak jsem to nechal být.
Pořát mě sleduje,vím to.Je to nepříjemné,když vím,že sleduje každý můj pohyb.Někdy,když jsem byl na hřišti a hrál si s kamarády,tak jsem na zádech doslova cítil jeho pohled.Jednou jsem se otočil a viděl ho tam.Stál za plotem a díval se po dětech,hledal mě,jakmile mě našel,rychle jsem se podíval stranou,aby si nevšiml,že jsem ho viděl.Neřekl jsem mu o tom.
Už to budou tři týdny,co maminka zemřela a já ješte ani jednou nebyl doma a neviděl se s tatínkem.Dnes jsem mu za to konečně vynadal a řekl jsem mu pěkně z příma,že vím o jeho sledování,docela se u toho zarazil,asi si myslel,že to nevím.To je teď jedno,už ho nebudu poslouchat,řekl jsem mu,že není můj táta a nemá mi co poroučet a zakazovat,a když chci vidět tatínka,tak mi v tom nemůže bránit.Zítra řeknu dědečkovy,aby mě vzal domů,konečně se zase uvidím s tatínkem.
Úplněk 2
16. května 2010 v 13:56 | Marie Zámeček
|
Povídky jak mé tak ty vaše
2 kapitola:Slzy anděla
Gustav:
Z hrdla se mi vydral naříkavý sten právě ve chvíly,kdy se prudce otevřely dveře mého pokoje a v nich stála má vyděšená matka.Těkala v šoku pohledem mezi mnou a mým otcem.Měl jsem slzami oteklé oči a studem jsem zaryl tvář do madrace.
Otec se ani nehnul.Matka začala lapat po dechu a přichytila se rámu dveří.Nedokázal jsem se na ní podívat.Otec ho najednou prudce ze mě vytáhl.Tlumeně jsem vykřikl a podíval se ke dveřím,matka si dlaní zakrývala ústa a šokovaně hleděla na otce.Slyšel jsem,jak si obléká kalhoty.Schoulil jsem se na posteli do klubíčka a tiše vzlykal,nevěděl jsem,co mám dělat,tak jsem tam jen ležel a křečovitě svíral kolena.Oči jsem měl pevně zavřené,nechtěl jsem se setkat s matčiným pohledem.Poslouchal jsem jen zvuky,které se kolem mě ozývali a hlasy rodičů.
Jejich hádku jsem příliž nevnímal,spíše jsem se zaposlouchal do zvuků okolo.
Matka běhala po domě,několikrát zaběhla do ložnice a párkrát vběhla do mého pokoje.Slyšel jsem šustění látky a nějaké šoupání.Pak zase odběhla na chodbu a do ložnice.Celou dobu na sebe křičeli.Naposledy,když vešla do mého pokoje,tak si sedla na okraj mé postele a opatrně položila ruku na mé rameno.
Byl jsem tak rozhycovaný,že mi její dotek připadal ledový a neznámý.Leknutím jsem se posadil a zíral do uplakaného obličeje své matky.Také jsem plakal,ale vidět ji jak pláče bylo ještě horší.Nikdy předtím jsem ji neviděl takhle plakat,jak si tak vzpomínám,tak jsem jí vlastně neviděl předtím nikdy plakat,až do téhle chvíle.Několik vteřin jsme na sebe v pláči mlčky hleděli,až mi nastavila náruč a já ji ochotně přijal.Zabořil jsem tvář na její hruď a ještě víc se rozplakal.Položila si hlavu na mé rameno a já na něm za chvíli cítil stékat její slzy.Jemně mě kolébala v náruči a já se pohupoval s ní.Bylo mi jedno,že už jsem dávno vyrostl z věku,kdy mě chovala na klíně a kolébala mě,abych usnul.
V tuto chvíli jsem si přál jen jedno,aby tu se mnou byla a kolébala mě jako kdysi.Začala mi do ucha broukat dětskou ukolébavku.Pamatoval jsem si ji z dětství,když jsem měl v noci špatné sny,tak přišla vzala mě do náruří a zpívala mě ji.Věděla,že to je jediné,co mě dokáže uklidnit.Cítil jsem,jak se mé napnuté tělo pozvolna uklidňuje,nevím jestli to bylo tou písničkou,nebo prostě tím,že tu byla se mnou,ale pomalu jsem přestával i vzlykat,i když jsem ještě stále nedokázal zastavit stále tekoucí slzy.
,,Nedovolím,aby ti dál ubližoval,,řekla jemným,ale stále lámavým hlasem.Malinko jsem se od ní odtáhl,ale jen tak abych jí viděl do obličeje,potřeboval jsem vidět její tvář,tvář té která mě chce zachránit.,,Odjedeme Gustave...pryč,pryč od něj.,,pokusila se o úsměv,ale nešlo jí to.
,,A Jimi?,,hlas,který se ozval z mých úst jakoby ani nepatřil mě,byl přiškrcený a chraptivý.Matka mě jemně pohladila po vlasech a zašeptala.
,,K žádnému z vás už se nepřiblíží.,,Opět jsem jí zabořil obličej na druď,vdechoval jsem přitom její vůni.Byla sladká a nádherně vyvážená,vždycky krásně voněla,ale až teď jsem si to plně uvědomil.
Zhluboka jsem se nadechl,abych vstřebel tu nádhernou vůni a vydechl tu nejkrásnější větu,kterou jsem jí mohl říct,,Mám tě rád mami.,,Povzdechla si a ještě víc si mě k sobě přitiskla.
,,To nedovolím!,,zařval najednou otec z otevřených dveří do mého pokoje.Vždy vše zkazí i tuto krásnou chvilku mateřské lásky,nenáviděl jsem ho za to.
Jemě mě od sebe odtáhla a zašeptala.,,Rychle se obleč.,,až teď jsem si uvědomil,že jsem tu na posteli vlastně jen v ponožkách,úlekem nad tímto náhlým zjištěním jsem si položil ruku na mé přirození.Matka vstala a šla ke skříni.Vyndala z ní kalhoty,tryčko a košily a pak popošla k prádelníku,z něhož vytáhla jedny spodky.Otec nervózně přešlapoval ve dveřích.
,,Říkám,že je nikam neodvedeš!",,zařval na matku,ale ta ho ignorovala a podala mi věci.Začal jsem se hned oblékat.Jen letmo jsem se podíval na otce,obličej měl vzteky celý rudý a na krku měl naběhnuté žíly.Právě ve chvíli,kdy jsem se na něj díval se i on podíval na mě.Ten pohled nikdy nezapomenu.Díval se na mě jako na víníka,jako by tohle všechno byla moje vina,jako bych mohl já za to jak se ke mě choval a co udělal.Rychle jsem zase sklopil zrak a přetáhl si přez sebe poslední kousek oblečení,světlou košily.Matka mě zatím vyndala ze skříně ještě nějaké věci,které mi právě cpala do batohu.
Úplněk 3
15. května 2010 v 21:46 | Marie Zámeček
|
Povídky jak mé tak ty vaše
3 kapitola:Jen dva krůčky
,,Ne!,,zarvčel znovu.Matka ho neposlouchala.
,,Pojď Gustave...jdeme.,,při těchto slovech vzala tašku a šla ke dveřím,otec jí však bránil v cestě.Chtěla ho odstrčit,ale on jí chytil jednou rukou za zápěstí a druhou jí vytrhl z ruky batoh,který hodil na zem.
,,Sou to moje děti!,,zase na ní zařval a volnou rukou jí uhodil do obličeje,vykřikla a zděšeně se na něj dívala.Najednou mě popadla panika,vyrazil jsem k nim,ale otec mě jednou ranou odhodil ke stěně.Narazil jsem hlavou o polici,která se se mnou a knihami sesunula k zemi.Při nárazu jsem se bouchl do hlavy a po pádu si na bolavé místo automaticky sáhl.Naštěstí mě netekla žádná krev.Otec zatím matku zatáhl do chodby,vrávoravě jsem se zvedal na nohy.Rodiče na sebe stále křičeli.
Ozvala se rána,podle ostrého zvuku to byla facka.Že by ho matka uhodila,napadlo mě.Vzápětí se však ozvala další hrubší rána.V hlavě se mi přehnala představa,z které se mi málem zastavilo srdce.Vyhoupl jsem se na nohy,přičemž se mi zatočila hlava a letěl jsem opět k zemi.Dopadl jsem na kolena a pomalu se opět škrábal na nohy,tentokrát opatrně.Držel jsem se rámu dveří a vykoukl do chodby.Rodiče tam nebyly,otec odtáhl matku za roh ke schodům,řval na ní ať odejde a mě tu nechá,ale ona nechtěla,,,Gustave!Gustave!,,volala stále moje jméno.Belhal jsem se za ní a cestou se přidržoval zdi.Už jsem byl skoro tam,už zbývalo jen zabočit za roh a uvidím je.Jenom dva krůčky a budu tam.
Matka vykřikla a chvílí na to se ozvala rána,jako když něco těžkého spadne dole v přízemí na podlahu.Konečně jsem se dostal za roh.Otec stál u schodů,ale matka tam s ním nebyla.Byl ke mě otočený zády a zíral dolů ze schodů.Zmocnila se mě panická hrůza.NE!Křičel jsem v duchu.Šel jsem k němu,hlava se mě pořád točila,ale snažil jsem se to nevnímat.
Dole pod schody ležela.Z hrůzou jsem na ni zíral a nedokázal pochopit,proč je v tak nepřirozené poloze.Ležela částečně na boku s rukou pod tělem a hlavou podivně otočenou do strany.Vtěch několika vteřinách,jak jsem tam stál a díval se dolů,můj svět se hroutil,rozpadal se na tisíce malých a ostrých kousků.Neohrabaně jsem klopítal ze schodů,ani jednou jsem se neohlédl za otcem,můj pohled patřil jen jí.Ani jsem si neuvědomil otevírajících se vstupních dveří.Až při slabém vyjeknutí jsem zvedl pohled a uviděl kdo vstoupil.Byla to babička.Vyděšeně těkala mezi mnou a tělem své dcery.Stál jsem asi v polovině schodů a vyděšeně na ni zíral.
Gustavova babička:
Na tento víkend už jsem se těšila celý týden.Claire má přijet i s mím milovaným vnutem Jimim,je pouze škoda,že nemůže přijet i Gustav,můj starší vnuk,už ani nevím jak je to dlouho,co jsem ho viděla naposledy.
Konečně už přijedou,ale asi se spozdím,no to jsem celá já,jdu koupit jen pár drobností a nakonec to skončí se dvěma plnými nákupními taškani,které ani sama neunesu.Je už dost pozdě...Claire už by mohla být na cestě,napadlo mě.
Sáhla jsem do kabelky pro mobil a napsala zprávu:,,Claire kdy přijedete?Mohla bys mě vyzvednout u centra,mám velký nákup a zapoměla jsem si vzít pojízdnou tašku.,,Snad ještě nedorazila k nám,to by se musela pak vracet,napadlo mě jakmila jsem to poslala,ale asi mi nezbide nic jiného než doufat a čekat.
U vchodu byl nějaký rozruch,většinou se do toho nepletu,ale právě na tom místě jsem chtěla čekat na Claire.,,Bylo by to jen na pár minut...já jsem hned spátky.,,říkal někdo.Před vchodem byl vyskládaný nábytek a u něj stál skladník z obchodu,poznala jsem ho,protože jsme tam před pár týdny kupovaly komodu a on byl tak hodný,že nám s ní pomohl na korbu auta.Šla jsem blíž,chtěla jsem si s ním trochu popovídat.,,Je mi líto,...ale už se opravdu budu muset vrátit.,,omlouval se někomu skladník.Byl ke mně otočemý zády a díval se někam směrem ke skříni,která stála kousek od něj.Podívala jsem se stejným směrem a až teď jsem si všimla,že tam stojí Sam,znám ho už jak byl ještě v plenkách,je to milý chlapec.Co se oženil,tak se celý změnil,dříve chdil jen s kamarády do barů a na diskotéky a teď co jeho žena čeká jejich první miminko,tak je u vytržení,pořád někde pobíhá,něco schání.
Šla jsem k nim,Sam byl tak zabraný do vlastního dilema,že si mě ani nevšiml,až když jsem ho oslovila,tak se podíval mím směrem.Jak mi pak řekl,chtěl aby tu skladník chvilku počkal a pohlídal mu věci než sem zacouvá s dodávkou.Vlastně tu mám taky čekat,tak jsem mu slíbila,že to tu pohlídám,nadšením by mě málem padl kolem krku.Slíbil,že tu bude tak maximálně za 5 minut.Ujistila jsem ho,že je to v počádku a už spěchal pryč.
Chvíly po tom co ocešel se vynožilo mezi zaparkovanými auty Claiřino BMW.Zamávala jsem jí a ona zapazkovala kousek ode mě.
,,Mami...to snad nemyslíš vážně?,,vyhrkla hned na mě a rozhodila kolem sebe ruce.Musela jsem se tomu v duchu zasmát,Claire má o mě vždy takové mínění,že jsem nákupní naniak.
,,Ale to ne...to si koupila Betty a Sam,zařizují si byt,...já jim to tu jenom hlídám než sem Sam dorazí s dodávkou.,,mávla jsem za sebe rukou.
,,A kdy sem ta dodávka má dorazi?,,zeptala se mě podezíravě.
Podívala jse na hodinky se slovy,,No vlastně už tu měla dávno být.,,pokrčila jsem rameny.
Naštvaně po mě hodila pohledem a jela zaparkovat,Samova dodávka dorazila během minutky,tak jsem mohla jít ke Claire a konečně si ulevit s těškými taškami.Hned jsme vyrazily,Jimi jásal radostí,že mě vidí,jí bych ho nejraději hned objala,ale byl připoutaný,tak to budemuset počkat než dorazíme k nám.Nemohu si pomoct,vždy,když Jimiho nějakou dobu nevidím,tak mi přijde,že vyrostl nejméně o deset centimetrů,není divu děti v tomto věku rostou jako z vody.
Jimi se na mě usmál a já mu vřele ůsměv opětovala,sedla jsem si vedle něj na zadní sedadla a pohladila ho po vlasech.
Ani se mi nechce věřit,že už mu buhe za měsíc 5 let,přijde mi to jako všera,když jsem ho poprvé spatřila v nemocnici,byl to takový drobounký uzlíček a teď už půjde brzy do školy,jak ten čas letí...
Ani jsem si to neuvědomila a stály jsme před naším domkem.Claire šla vyndat z kufru věci a já šla zatím s jednou mákupní taškou v ruce odemknout.Sotva jsem se vrátila prodruhou,Claire mi řekla,že se musí ještě vrátit domů,nechápala jsem proč,ale pak jsem si všimla několika sešitů,které držela v ruce.Jimi chtěl jet taky,nabídla jsem se,že pojedu a pohlídám ho v autě,než to vyřídí.
Sotva jsme dojely,Claire vystoupila a šla k domu,vešla dovnitř a mi jsme zatím čekali v autě.
Jimi se po krátké době začal nudit,tak jsem mu vyprávěla různé historky z mého dětství.Celou dobu jsem se ohlížela k domu,Claire chtěla dát jenom Gustavovy jeho věci a hned se vrátit,ale teď už uběhla nejméně čtvrt hodina a nic,stále se nevrací.Pomalu už mi docházela trpělivost a navíc jsem měla takoví divný pocit.
Jimi slíbil,že tu chviličku vidrží sám a já šla k domu.Otevřela jsem dveře...a strnula jsem na místě.
Claire,moje dcera,moje milovalá holčička ležela jen dva metry předemnou na zemi pod schody,Gustav stál v půlce schodů a nevěřícně se na mě díval.,,Claire,,uniklo mi přidušeně.Claire ležela mírně na boku,dvouma krokama jsem jsem přiskočila k dceři a klekla si vedle ní.
,,Rychle Gustave zavolej záchranku!,,vykřikla jsem na Gustava.Šel jí zavolat.
Jemně jsem se dotkla Claiřiny tváře,byla křehká a stubená,snažila jsem se nahmatat tep,ale nic,žádný puls.Slyčela jsem jak si vedle mě klekl Henri.
Slyšela jsem jak naprázdno vzliká:,,Proč jsem jen nebyl blíž,abych tomu zabránil?,,šeptal si truchlivě pro sebe.
,,Co se tu stalo?,,zašeptala jsem sklíčeně směrem k němu.
Chvilku trvalo než odpověděl.,,Pohádali se s Gustavem...pak jsem jen slyšel ránu.,,,a odmlčel se.
Zamrazilo mě,Gustav jí ublížil,to byl on?Z očí mě tekli slzy,hladila jse Claire po vlasech a snažila se to vše pochopit.Tohle přece nemůže být pravda?Ale je,je to pravda!
Úplněk
15. května 2010 v 21:44 | Marie Zámeček
|
Povídky jak mé tak ty vaše
ÚPLNĚK za svitu luny
Děj se odehrává v době, kdy si Viktorie tvoří svou armádu novorozených, je to o jednom z nich Gustavovy, vyhne se nic netušíc boji proti Culenům a vlkům, i když se s nimi později znovu střetne, avšak za jiných okolností,víc se dozvíte zde :)
1 kapitola:Peklo
Gustav:
Vždycky jsem si říkal,jaké by to bylo žít v normální,dobře fungující rodině,ale takové štěstí jsem neměl.
Bylo mi osm,když ke mě otec poprvé přišel v noci do pokoje a začal mě osahávat.Ze začátku to bylo jenom takové sahání a braní za ruce,moc jsem tomu jako dítě nerozuměl,ale zhoršovalo se to!Mamce sem se o tom bál říct,styděl jsem se,chtěl jsem,aby s tím přestal,ale on se mi jenom vysmál.
Když mi bylo jedenáct,poprvé mě znásilnil.Mamka odjela s bratříčkem za babičkou a já jsem s ním měl zůstat na víkend doma,mělo mě napadnout,že to s ním nebude lehké,už dřív se taky o něco pokoušel,ale tentokrát mu to vyšlo.Tyhle dva dny pro mě byly jako peklo.Matce jsem modřiny na zápěstích vysvětlil,jako pozůstatek po rvačce se spolužákem.Nedokázal jsem jí říct pravdu,strašně jsem se za sebe styděl.Bylo to určitě mnou,byla to moje vina proč to dělal,namlouval jsem si stále dokola.
Namlouval matce,že s ním chci chodit na ryby,byla z toho úplně nadšená,protože jsem se ho v její blízkosti čím dál víc ztranil.Samozřějmě jsme na řádných rybách nebyly.Zatáhl mě na kraj lesa,strhnul ze mě kalhoty a osahával mě.Někdy mě i přinutil,abych mu ho kouřil.Domů jsme se samozřejmě vždy vracely s prázdnou.Já jsem pak vždy potichu probrečel celou noc a ráno jsem mokrý polštář otáčel tak aby to nepoznala.
Stalo se to,když mi bylo sotva patnáct.Mamka vzala brášku Jimiho k babičce a s otcem jsem měl zůstat doma,chtěl mě totiž vzít na fotbal,tak jí to alespoň řekl..Jakmile si byl doopravdy jistý,že je mamka i s Jimim dávno na cestě,mě popadl a odvlekl do mého pokoje.Bránil jsem se,ale neměl jsem proti němu šanci.Držel mě pevně za zápěstí a hodil na postel.Hlavou jsem přitom narazil o hranu nočního stolku.Chtěl jsem se hned vydrápat pryč,ale on mě hrubě udeřil do obličeje.Vyděšeně jsem na něj zíral.Pak mě popadl za tryčko a přitáhl si mě k sobě tak,že byly naše obličeje jen pár centimetrů od sebe.,,Jestli budeš dělat potíže tak tě vyměním...,,řekl a hodil mě zpátky na postel.Nemusel už nic jiného naznačovat,pochopil jsem to i tak.Už delší dobu mi hrozil,že jestli něco ceknu,tak si to místo mě rozdá s mým bratříčkem.Vždycky jsem se při té představě roztřásl,bylo mu teprve pět a o tomhle jsem nechtěl,aby se něco dozvěděl a už vůbec aby byl do toho zatáhnut.Do očí se mi vehnaly slzy. Pomalu jsem si sundaval tričko.
Otec se zatvářil výtězně a rychle si začal odepínat pásek u kalhot.Měl jsem sundané zatím jen tričko a on už jen v košily ze mě stahoval tepláky a dychtivě se po mě natahoval.Byl jako obvykle strašně hrubý,cítil jsem,že mi přitom udělal nejméně jednu modřinu.Měl jsem na sobě už jen spodky,trhnul mi zaně,až se roztrhla guma a tahal mi je dolů ke kolenům.Slzy se mi neustále řinuli z očí.Odhodil můj poslední kousek oblečení na zem vedle postele a popadl mě za boky.Rychlým chvatem mě otočil na břicho a zvedl mě zadek.Tiše jsem plakal,věděl jsem už z dřívějška,že když budu naříkat nahlas,tak jen přitvrdí.Křečovitě jsem sevřel pod sebou prostěradlo,zatímco on už do mě vnikal prstem.Nejdříve pomalu,ale potom nabýral na rychlosti,ještě víc jsem se držel prostěradla.Olýzl mi ušní lalůček,potom mě začal líbat na krku a postupoval dál po páteři.Chvilku si mě ochutnával.Přes slzy jsem ani neviděl,co přesně dělá.Hnusil se mi a nenáviděl jsem ho.Pak do mě vnikl a hrubě na mě přirážel.Tiše jsem mezi vzlyky sténal,bál jsem se,bál jsem se ho,že mi ještě víc ublíží,nebo když nebudu dělat to co chce,tak ublíží Jimimu.
Byl téměř na vrcholu,cítil jsem to,jeho tělo bylo celé napjaté,držel mě kolem pasu,tak pevně,že sem si byl jist,že tam budu mít otekliny ve tvaru jeho dlaní.Byl tak zabraný,že si ani nevšimnul slabého zvuku,který se ozval někde z domu.Myslel jsem si nejdřív,že jsem si ho jen namluvil,ale o pár vteřin dřív jsem zaslechl něco,co mnou projelo,jako ostrá dýka.Byly to kroky!Někdo šel po chodbě a kroky se stále blížily.Před očima se mi najednou objevila úděsná scéna.Matka se vrátila domů a uvidí nás tu takhe...uvidí mě.Co si o mě pomyslí?O svém dokonalém synu?Zadržel jsem dech.Otec si toho všilm,ale vysvětlil,si to tak,že se dostávám s ním k vrcholu a ještě přidal a silněji přirazil.
Gustavova matka Claire:
Gustav mi dělá starost,doma je čím dál víc odtažitý a když se ho zeptám jestli mu něco nechybí,tak se jen zamračí a odejde.Vážně mi to dělá starosti.Včera jsem si o tom promluvila s Henrim,je toho názoru,že je náš syn prostě v pubertě a jsou věci,o kterých se se svou matkou nechce bavit.To mě dost zamrzelo,když byl Gustav ještě malý,tak nebylo nic s čím by se mi nesvěřil,ale teď už se mnou doma prohodí sotva pár slov a zase zmizí.Henri mi slíbil,že si s ním promluví.
Dnes ho chce vzít na fotbal,to se mi hodí,protože jsem se stejně chtěla zase po nějaké době podívat za matkou.Jimimu se po babičce už taky stýská,hlavně po jejích koláčcích,což není čemu se divit,má je vyhlášené v celém okolí.
Doufám,že jim ten fotbal prospěje,připadá mi,že se Gustav doma svého otce straní.Ale možná,že opravdu přeháním a je to jenom jeho puberta.
Vyrazili jsme kolem deváté,Gustav měl už od včera špatnou náladu,snad se mu při fotbale spraví.Když jsme odjížděli měla jsem pocit,že mi chce něco říct,ale nakonec se jen krátce rozloučil a zamával na bratříčka.Měla jsem z toho takový divný pocit,jako bych dělala chybu a měla tam zůstat,ale proč?Nerozuměla jsem tomu.
Byly jsme na cestě asi tak deset minut,když mi přišla SMSka:,,Claire kdy přijedete?Mohla bys mě vyzvednout u centra,mám velký nákup a zapoměla jsem si vzít pojízdnou tašku.,,Tak to je typicky moje matka,jde na velký nákup a zapomene na tašku,už není tak mladá,aby to tahala v ruce,to už by si konečně měla uvědomit.No co,jsme ještě ve městě,tak někde zahnu a sjedu za ní,co jiného mi taky zbívá,přece jí nenechám to táhnout samotnou.Tomu jsem se musela v duchu zasmát,jak znám mou matku,tak ta by si našla někoho,kdo by jí s tím pomohl a možná i odnesl až domů.
Čekala u velkého obchodního centra a při pohledu za ní se mi protočily panenky.Její představy o velkém nákupu a mé se od sebe značně liší.Myslela jsem si,že bude jen obtěžkaná taškami,...ale tohle bylo příliž.Za ní stála skříň,lampa,malý stolek a ještě několik krabic.Jakmile mě spatřila,radostně mi zamávala a naznačila,abych zajela přímo k ní.
,,Mami...to snad nemyslíš vážně?,,oslovila jsem jí hned co jsem těsně u ní stáhla okénko a rukou jsem ukázala kolem ní.
Pobaveně se zasmála,,Ale to ne...to si koupila Betty a Sam,zařizují si byt,...já jim to tu jenom hlídám než sem Sam dorazí s dodávkou.,,řekla a přitom mávala rukou za sebe.
,,A kdy sem ta dodávka má dorazi?,,zajímalo mě.
Podívala se na hodinky se slovy,,No vlastně už tu měla dávno být.,,pokrčila rameny.
Otočila jsem oči v sloup a dlouze si povzdechla.Zaparkovala jsem na parkovišti před obchodním domem a čekala.Zmíněná dodávka naštěstí dorazila během pár minut,takže jsem hned mohla nabrat matku a vyjely jsme.Cestou nás doslova zahlcovala rozborem plánů na společný víkend,chtěla si s námi a ještě s pár přátely udělat piknik někde na pobřeží a při té příležitosti mě seznámit s několika jejími známímy,které ještě neznám.
Sotva jsme dorazily na místo,vystoupila jsem a šla vyndat z kufru naše věci.Vyndala jsem igelitovou tašku a menší cestovku s oblečením,pod ní jsem si však všimla ještě jedné igelitky.Otevřela jsem ji,protože jsem netušila,co v ní je.Byly v ní Gustavovy školní sešity a učebnice biologie.
,,Ale ne...,,řekla jsem si pro sebe.Gustav se nebude moct učit.Jeho známky už tak nebyly obzvlášť dobré a v pondělí říkal,že píšou nějaký test,takhle se nebude moci učit.
,,Mami stalo se něco?,,zeptal se mě ještě z auta Jimi.
Povzdechla jsem si.,,Musím ještě domů,...ale ty běž zatím za babičkou.,,řekla jsem mu.Jimi zavrtěl hlavou,chtěl jet se mnou.Moje matka už vystoupila z auta a tázavě se na mě dívala.,,Stalo se něco?,,zeptala se mě.
,,Ne,ne,...Gustav si tu jenom zapoměl sešity,rychle mu je odvezu a zase se vrátím.,,odpověděla jsem jednoduše.
Chápavě se usmála a podívala na Jimiho.,,Tak půdem dovnitř,než se maminka vrátí.,,zeptala se ho.Jimi jen zakroutil hlavou a řekl:,,Já pojedu taky.,,
,,Copak nechceš k babičce?,,zeptala se ho žertem a nastavila náruč.
,,Já chci jet taky.,,škemral směrem ke mě.
,,Dobrá,dobrá,ale já stejně pojedu jenom na otočku,ale jak chceš...,,rezignovala jsem.
Moje matka se rozhodla jet taky s námi,dorazily jsme tam poměrně brzy.Rychle jsem zaparkovala a popadla tašku s Gustavovými knihami.,,Hned jsem zpátky.,,políbila jsem Jimiho do vlasů.
Strčila jsem klíč do zámku...nebylo zamčeno.Že by ještě nevyrazily?Napadlo mě.Vešla jsem dovnitř a chtěla tašku položit na botník a hned odejít,ale pak jsem zaslechla odkudsi z domu nějaké zvláštní zvuky.Nedalo se říct,co to bylo za zvuky,bylo to slabé vrzání a šoupání.Napadlo mě,že by to mohli být jedině Henri s Gustavem.
Měla jsem zvláštní pocit,že tu není něco v pořádku.Vešla jsem dovnitř a zavřela za sebou potichu dveře.Ten zvuk mě dráždil,chtěla jsem vědět,co ho vydává,ale zároveň jsem měla strach.Ten zvuk se ozýval z horního patra.Šla jsem po schodech nahoru.Zvuk vycházel z Gustavova pokoje,čím víc jsem se blížila,tím zřetelněji jsem ho slyšela.
Ano bylo to vrzání!Zatemnilo se mi před očima a těch posledních pár metrů ke dveřím jsem ušla v tranzu.Prudce jsem otevřela dveře a nahlédla dovnitř.
Henri klečel těsně za mým nahým synem!On ho...!Nedokázala jsem ani v mysli dokončit to slovo.Podlamovaly se mi kolena,chytla jsem se rámu dveří.Gustav se na mě díval,v jeho slzami oteklích očích se odrážela bolest.Stála jsem tam bez dechu neschopna jediného pohybu.Pak najednou Gustav slabě vykřikl a padl na postel.Henri si rychle oblékl kalhoty a šel ke mně.
Odstrčil mě ze dveří na chodbu a já narazila o zeď.Slyšela jsem jak Gustav pláče,byl to srdce rvoucí pláč.Ach...jak jsem mohla být tak slepá!Proč jsem si toho jen nevšimla dřív!Nadávala jsem sama sobě.Hádala jsem se s Henrim.
Musím odsud dostat Gustava...musím!
Promiňte
11. května 2010 v 23:40 | J.K.E-Uden
ahoj lidičky je my to fakt líto ale tento a příští tejden to nedopíšu a tak je my to strašně líto ale další kapča bude až v červnu :-( ale bude stát za to to vám slibuji :-)